Blokáda Německa

Aby zabezpečily své transporty a přepravu vojáků mezi Británií a Francií přehradili Britové hned na počátku války Lamanšský průliv v místě Calaiské úžiny. Vedle námořních min obsahoval zátaras mezi Doverem a Ostende i indikační sítě navázané na hladinové bóje, které odhalovaly německé ponorky při pokusech o proplutí.[2] Převaha Grand Fleet umožňovala Spojenému království provádět v průběhu války dálkovou blokádu, kdy britské loďstvo operovalo v dostatečné vzdálenosti od německých námořních základen a vyhýbalo se tak možným útokům lehkých německých lodí a ponorek.[3] Kontrolu Severního moře uskutečňovala Dohoda prostřednictvím několika linií mezi Islandem a Irskem, Islandem a Orknejemi, v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem, v průlivu Pentland Firth a u norského pobřeží.[4] Britské lodě navíc hlídkovaly mezi Norskem a Skotskem a zaminovaly německé vody v Severním moři.[5] Širokomořské loďstvo uvězněné v Severním moři kontrolovalo v průběhu války pouze Balt, kam Němci přesouvali své lodě prostřednictvím Průplavu císaře Viléma. Rakousko-uherské loďstvo pak bylo během světového konfliktu uvězněno v Jaderském moři, neboť hlavní síly francouzského loďstva, britské středomořské loďstvo a Regia Marina kontrolovaly Středozemní moře.[6] Rakousko-uherská hladinová plavidla nemohla proplout skrz blokádu v Otrantské úžině, která však nedokázala zcela eliminovat proplouvání ponorek Ústředních mocností.[7]

Během blokády Britové kontrolovali náklad proplouvajících neutrálních lodí, které byly posléze eskortovány do britských přístavů. Britové zabavovali veškeré zboží vojenského charakteru a kvůli snaze o větší efektivitu blokády byly jako kontraband postupně označeny téměř veškeré strategické suroviny. Tento postup vzbudil odpor i některých poškozených neutrálních států a zůstává otázkou, zda takto prováděná blokáda neporušovala tehdejší mezinárodní válečné právo.[3] Německou odpovědí na námořní blokádu bylo nasazení ponorek, s jejichž pomocí se Německé císařství neúspěšně pokoušelo hospodářsky ochromit Spojené království.[8][9] Neomezená ponorková válka však proti Německu popudila veřejné mínění v neutrálních zemích a do války proti Ústředním mocnostem pak v roce 1917 vstoupily i Spojené státy americké, jejichž loďstvo ještě zvýšilo převahu Dohody. Po zhroucení západní fronty a podpisu příměří Dohoda nadále blokovala přístavy poraženého Německa, čímž vyvíjela nátlak na německé představitele před podpisem mírové smlouvy v roce 1919.[10]

Blokáda výrazně přispěla ke zhoršení životních podmínek civilního obyvatelstva v zemích Ústředních mocností. Nedostatek potravin je vedl k zavedení přídělového systému, kdy byly potraviny, a další nedostatkové zboží přidělovány na základě přídělových lístků. Obyvatelstvo v Německu, Rakousko-Uhersku i Osmanské říši trpělo hladem a docházelo stále častěji ke stávkám, demonstracím a hladovým bouřím. Stovky tisíc podvyživených civilistů podlehly hladu, zimě a rychle se šířícím nemocem. Odhaduje se, že za války zemřelo kvůli podvyživení přibližně 700 000 Němců.[11] Docházelo i ke vzpourám nespokojených německých a rakousko-uherských vojáků a námořníků. Vzpouru v boce Kotorské z února roku 1918 se ještě Rakousko-Uhersku podařilo potlačit, avšak listopadová vzpoura německých námořníků přerostla v revoluci, která stála za pádem Německého císařství.[12]

• 
  Hlídkující britské lodě v roce 1916
• 
  Demonstrující dav před aprovizačním skladem v Plzni v roce 1918
• 
  Sběr kovů na podporu německého válečného úsilí v roce 1916
• 
  Thomas Theodor Heine Zostřená blokáda, německá propaganda z roku 1916
• 
  Fronta na chleba v Berlíně v roce 1918
• 
  Vyrabované berlínské obchody během hladových bouří