Bitva u Jičína

Bitva byla součástí prusko-rakouské války, jež byla vyústěním sporů Pruska a Rakouska o dominanci v Německého spolku a obsazením Holštýnska Pruskem.[1]. Rakousko vyhlásilo Prusku válku 17. června 1866.

Rakouským spojencem bylo Sasko, pruským Itálie, která hodlala připojit ke svému státu Benátsko, patřící dosud Rakousku. Rakouská armáda se tak musela rozdělit na dvě části – početnější severní, která se soustředila v příhraničním prostoru s Pruskem, tedy převážně v českých zemích, a jižní, která se připravovala na boj v ohroženém Benátsku. V Itálii se v bitvě u Custozy podařilo početně slabším rakouským silám italskou armádu porazit; k rozhodujícím střetům však došlo na severu.[2]

Dne 23. června vstoupila pruská vojska do Čech, a to ve třech proudech, které se dle plánu náčelníka pruského generálního štábu Helmuta von Moltke měly spojit v místě následujícího bojiště. Prusové překročili hranice monarchie u Rumburka (Labská armáda), Liberce (1. armáda) a u Trutnova a Náchoda (2. armáda).[1]

Velitelem rakouské severní armády byl polní zbrojmistr Ludwig von Benedek[1], saská vojska vedl korunní princ Albert[3], pruským vojskům velel generál Karl Friedrich von Steinmetz.[4]

Po prohrané bitvě u Mnichova Hradiště (28. června 1866) ustupovala rakouská a saská vojska za ranních hodin 29. června 1866 od Sobotky a Libáně k Jičínu, kde došlo k několika střetům s pruskou armádou.[3] Kromě Jičína bitva zasáhla i řadu okolních obcí, zejména na sever od Jičína – Ohařice, Ohaveč, Horní Lochov, Prachov, Jinolice, Podůlší, Holín, Železnice a Dílce. K těžkým bojům došlo mj. v Dílcích, Železnici a Prachovských skalách. Bojů v Prachovských skalách se zúčastnil i slavný 35. pěší pluk z Plzeňska, jež byl však poté u Jičína z větší části zajat Prusy. K poslední fázi bitvy došlo přímo na jičínském náměstí, kde se vítězní Prusové střetli se saskou brigádou plukovníka Hausena.[1]

Prohraná bitva u Jičína měla za následek ne zcela koordinovaný ústup za nepříznivých podmínek. To dokazuje i nález opuštěného vozu, v němž Prusové našli přes 80 000 marek ve stříbře. Šlo o saský vůz patrně s brigádní pokladnou.[1] Rakouská a saská vojska ustoupila směrem na východ; poté následovala bitva u Hradce Králové 3. července 1866.

Za hlavní příčinu porážky rakouských vojsk je považována zastaralá taktika. Rakouští vojáci byli vycvičeni dle předpisu z roku 1862 především k útoku na bodák, zatímco Prusové využívali palebnou sílu pokročilých pušek, tzv. jehlovek. Mezi prvními oběťmi byli zpravidla důstojníci, kteří jeli do boje na koni a byli tak ideálním cílem pro pruské jehlovky. Bodákovou taktiku ovšem prosazoval i pruský korunní princ Bedřich Vilém, pod dojmem francouzského vítězství ve válce roku 1859; náčelník pruského generálního štábu von Moltke byl ale jiného názoru a roku 1861 vydal výcvikový předpis, ve kterém útok na bodák ustoupil boji palbou.[1]

Nedlouho po bitvě u Jičína byl ze své funkce odvolán velitel c.k. I. armádního sboru, generál jízdy Eduard hrabě Clam-Gallas. Zejména mu byl vyčítán ústup od Jičína v momentě, kdy se bitva zdála být pro rakousko-saskou armádu v nadějné fázi. Prusové byli zastaveni, někde dokonce nastupovali císařští vojáci do protiútoku. Rozkaz k ústupu vše změnil, došlo k chaosu. Tento rozkaz byl navíc doručen s několikahodinovým zpožděním. Nebýt tohoto zpoždění, bitva u Jičína by se pravděpodobně nekonala, nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Hrabě Clam-Gallas byl odvolán a vyšetřován; spolu s ním další velitelé včetně Benedeka. Nakonec byl shledán nevinným, sám císař František Josef I. dne 13.10.1866 poslal Clam-Gallasovi osobní dopis, ve kterém se mu dostalo satisfakce.[1]

V rozporu s manifestem rakouského císaře ze dne 17. června 1866, kde hovořil o „válce Němců s Němci“, bylo národnostní složení rakouských vojsk velmi pestré – od Čechů přes Slováky až po Italy. V bitvě u Jičína 29. června 1866 nebojoval jediný c.k. prapor či pluk, který by byl doplňován v německy mluvící části Rakouska.[1]

Jičín i okolní obce utrpěly nejen samotnými boji, provázenými četnými požáry a zničení úrody na polích, ale i vojenským rekvírováním a drancováním. Mezi další oběti pruské okupace je třeba počítat i stovky civilních obětí následné epidemie cholery.[1]

Vzhledem k panujícímu vedru v den bitvy i dnech následujících byli padlí obou stran co nejrychleji pohřbíváni. Protože padlých bylo mnoho a civilních osob k pomoci málo, byli padlí vojáci často pochování přímo v místě nálezu a jen výjimečně snášení do společných hrobů. Již brzy po prusko-rakouské válce roku 1866 vznikaly na hrobech padlých vojáků pomníky. Stavěly je důstojnické sbory pluků a praporů svým padlým kamarádům, rodiny svým drahým a budovala je také ministerstva válek všech tří bojujících stran i nejrůznější spolky.[1] Později byla řada pomníků padlých důstojníků i vojínů z širokého okolí přenesena na vojenský hřbitov u Kbelnice, zřízený v roce 1891 a v letech 1904-1906 bylo vybudováno Ossarium v podobě secesní kaple podle projektu ředitele hořické kamenické školy Václava Weinzettla.[5]

Bitvu u Jičína a místa a události s ní spojené připomíná stejnojmenná naučná stezka, kterou spravuje Komitét pro udržování památek z války roku 1866 se sídlem v Hradci Králové.[1][6]

Kromě kbelnického hřbitova a naučné stezky je k vidění i expozice v Muzeu a galerii Jičín.[3]