Pančatantra

Pančatantra (sanskrtsky, पञ्चतन्त्र, doslova „pět tkanin“, přeneseně Kniha o pěti oddílech) je sbírka bajek a dalších vyprávění původem z Indie vzniklá mezi roky 300 př. n. l. až 200 n. l. a později podrobená celé řadě různých redakcí.[1]

Ilustrace z arabského vydání Kalíla a Dimna z roku 1210.
Ilustrace ze syrského vydání z roku 1354.
Kalíla a Dimna, perské vydání z roku 1429.
Kalíla a Dimna, perské vydání z roku 1429.
Ilustrace z latinské verze Directorium humanae vitae.

Skládá se z pěti částí, z nichž každá má rámcový příběh zaměřující se na určitou stránku lidského jednání a na určitý typ životních situací (jak dosáhnout roztržky mezi přáteli, jak přátele získat, otázky války a míru, následky nepředloženého jednání, varování před lehkomyslností). Bajky jsou napsané v próze a jsou zpravidla zakončeny didaktickou veršovanou průpovědí, která obsahuje stručné a výstižné ponaučení.

Vznik a vývoj sbírky

Podle vyprávění uvedeného v úvodu vytvořil sbírku učený brahmán Višnušarman pro syny svého panovníka, aby je touto zábavnou formou a pomocí příběhů ze světa zvířat a lidí vyučoval vladařskému umění a životní moudrosti.[1] Tento Višnušarman je ztotožňován s ministrem a rádcem maurjovského panovníka Čandragupty (asi 340– 298 př. n. l.) Kautiljou, známým pod přízviskem Višnugupta.[1]

Původní text Pančatantry se nedochoval. Je známa pouze z mladších zpracování, z nichž nejvýznamnější je kašmírská Tantrákhjájika (Kniha příběhů v oddílech) ze 4.-5. století n. l.[2] Text sbírky, přeložený roku 570 do pahlavštiny se rovněž nedochoval, ale odtud byl přeložen do syrštiny a arabštiny, kde byl podle rámcového příběhu dvou šakalů nazván Kalíle u Dimne (Kalíla a Dimna).[2] Především arabská verze, vytvořená Ibn al-Mukaffou (asi 723 – asi 759) je pramenem pro všechny další překlady, zejména do řečtiny (okolo 1080), hebrejštiny a kastilštiny (oba kolem 1250) a také do perštiny (Světla z Kanopu z konce 15. století).[3] Celkem existuje asi 200 různých verzí Pančatantry v téměř šedesáti jazycích.[1]

Arabské a a z nich odvozené verze Pančatantry připisují autorství bajek mudrci Bidpajovi, což je pravděpodobně pouze zkomolenina sanskrtského titulu Vidjápati (Pán vědění).[1] Podle tohoto výkladu byl Višnušarman pouze redaktorem staršího a většího díla, ze kterého zpracoval pouze prvních pět částí.[3]

Pančatantra v evropských jazycích

Kromě již existujícího řeckého a kastilského překladu měly největší význam pro další rozšíření sbírky do evropských jazyků její překlady do latiny. Prvním z nich byl překlad ze španělštiny vytvořený z podnětu královny Jany Navarské Raymondem de Béziers okolo roku 1313. Nejdůležitějším se však stal překlad z hebrejštiny od Johanesse z Capuy (asi 1250 – asi 1310). Ten pod názvem Directorium humanae vitae (Pravidlo lidského života) vyšel tiskem roku 1480 a stal se hlavním zdrojem pro překlady do dalších evropských jazyků,[3] například pro

Česká vydání

Adaptace

Nahrávky
  • Indické bajky aneb Moudrost Pančatantry, audio CD, Nama Production Prague, 2016, čte Jiří Lábus

Externí odkazy

Reference
  1. Slovník světových literárních děl 2., Odeon, Praha 1989, str. 116-117
  2. Slovník spisovatelů - Asie a Afrika 2., Odeon, Praha 1967, str. 188-190
  3. Ottův slovník naučný IV., Paseka a Argo, Praha 1997, str.23-24
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.