Biała

Bělá vznikla během německé východní kolonizace ve 13. století, první písemná zmínka pochází z roku 1225. Původní osada se rozkládala ve čtvrti Stare Miasto (Staré Město) ležící několik set metrů východně od dnešního historického jádra s náměstím, jež bylo založeno na kopci u hradu – sídla kastelánie – kolem roku 1270.[6] Německý název Zülz je ve skutečnosti také slovanského původu a vztahuje se k těžbě soli v této oblasti, kterážto souvislost je dodnes patrná v názvu sousední vesnice, jež se německý jmenuje Alt-Zülz (Starý Zülz) a polsky Solec.[7]

Bělská synagoga (zbouraná v roce 1939)

Jako součást Opolského, případně Falkenberského či Opolsko-ratibořského, knížectví patřila Bělá od roku 1327 českým zemím a s nimi po roce 1526 Habsburské monarchii. Po rozdělení Slezska v roce 1742 připadla Prusku a spadala pak pod okres Prudník (Landkreis Neustadt O.S.) ve vládním obvodu Opolí provincie Slezsko. Od roku 1871 ve sjednoceném Německu.

V roce 1564 získali bělské panství Pruskovští z Pruskova.[8] Zastali se místních Židů, kteří měli výnosem zemského sněmu nařízeno opustit území Opolsko-ratibořského knížectví a Bělá se tak záhy stala jediným místem v Horním Slezsku, kde se směli svobodně usazovat. Zvláštní status bělských Židů byl potvrzen císařskými privilegii v letech 1601, 1672 a 1699. Na konci 18. století zde žila zhruba polovina všech slezských Židů a tvořili oni polovinu obyvatel tehdy dvoutisícového městečka.[9] Po vydání emancipačního ediktu v roce 1812 začali Židé z Bělé emigrovat do větších a ekonomicky atraktivnějších měst. Zatímco roku 1810 představovali 48,6 % obyvatel, tak roku 1834 už jen 34,9 % a roku 1852 16,4 %.[10] Při sčítání lidu v roce 1910 se k židovské víře přihlásilo pouze 20 osob. Náboženská obec byla formálně rozpuštěna v roce 1914.[9]

Hořící náměstí v roce 1945

83,8 % obyvatel Bělé v roce 1910 mluvilo německy, 15,1 % polsky nebo „vasrpolsky“ a 28 osob aneb 1 % bylo dvojjazyčných.[11] Hranice území, na kterém se po první světové válce konal hornoslezský plebiscit, vedla východně od města, ale zahrnovala již sousední Alt-Zülz/Solec.

Rudá armáda obsadila Bělou 22. března 1945[12] a následně ji zplundrovala. Celá východní strana náměstí včetně radnice byla vypálena. Na základě Jaltské a Postupimské dohody bylo město přiznáno Polsku. Od roku 1950 patří k Opolskému vojvodství.

V roce 1951 zde vznikla pobočka (závod D) Pletařských závodů Unia v Hlubčicích (Zakłady Przemysłu Dziewiarskiego „Unia“ w Głubczycach), jež byla v období socialismu největším zaměstnavatelem ve městě. Fungovala do roku 2001.[13] Od roku 1994 existuje v Bělé odštěpný závod společnosti Ustronianka, výrobce balených vod a nealkoholických nápojů.[14]

Většina autochtonních obyvatel nebyla po druhé světové válce odsunuta a po takzvané národnostní verifikaci získala polské občanství. Po uvolnění politických poměrů v roce 1989 se Bělá stala jednou z bašt německé menšiny v polském Slezsku. V roce 2002 se 42,7 % obyvatel gminy hlásilo k německé národnosti, dalších 4,7 % ke slezské.[15] V roce 2011 činil podíl Němců 32,2 % a byl stejně jako před devíti lety nejvyšší ze všech polských měst.[5] Od roku 2006 platí oficiální dvojjazyčnost.[16] Mezi hlavní politická uskupení na místní politické scéně patří Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit. V komunálních volbách v roce 2014 dostala 36,65 % hlasů a v roce 2018 26,18 %.[17][18]

• Zámek – původní hrad, sídlo středověké kastelánie, byl přestavěn v 16. století v renesančním a v letech 1638–1640 za vlády Pruskovských v raně barokním stylu; v roce 1872 byl odkoupen městem, sloužil od té doby jako sídlo učitelského semináře, potom gymnázia, základní školy a od 80. let 20. století jako sklad oblečení; nyní v soukromém vlastnictví a zanedbaný;
• Náměstí s měšťanskými domy z 19. století (vyjma východní strany zničené v roce 1945), bývalým hotelem Zur Goldenen Krone – sídlem magistrátu, sochou svatého Jana Nepomuckého z roku 1867 a Panny Marie Neposkvrněné z roku 1895;
• Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie – v jádru gotický, mnohokrát přestavovaný, zejména v 18. století;
• Kostel svatého Petra a Pavla ve čtvrti Stare Miasto (Staré Město) – první bělský kostel poprvé zmiňovaný v roce 1225, přestavěný po požáru v roce 1690;
• Bývalý evangelický kostel – novogotický z roku 1873; nyní sídlo městské knihovny;
• Pozůstatky městských hradeb v čele s gotickou 23 m vysokou věží Prudnické brány (jižní městské brány)
• Židovský hřbitov – jeden z největších ve Slezsku; dochovalo se 921 hrobů, z nichž nejstarší pochází z roku 1621;
• Vodárenská věž – postavená v roce 1606 za účelem přivedení vody do bělského zámku;
• Nemocnice svaté Alžběty – novogotická budova v typicky pruském stylu z neomítané cihly z roku 1896;

• 
  Zámek
• 
  Magistrát
• 
  Farní kostel
• 
  Věž Prudnické brány
• 
  Židovský hřbitov
• 
  Vodárenská věž

Autobus z Prudníku do Bělé na bělském náměstí (2012)

Osobní provoz na železniční trati Prudník – Krapkowice přes Bělou byl zastaven v roce 1991. V současnosti trať slouží pouze nákladní dopravě, budova nádraží byla rozebrána v roce 2012.[19][20]

Městečkem prochází vojvodská silnice č. 414 spojující Prudník s Opolím. Roku 2008 byl dokončen východní obchvat.[21]

Příměstskou a regionální autobusovou dopravu zajišťují podniky PKS Opole, PKS Głubczyce a také soukromá dopravce Auto-Fan.[22]

Harry Thürk

• Salomon Cohn (1822–1902) – rabín
• Samuel Fränkel (1801–1881) – průmyslník, zakladatel textilních továrny známé později pod názvem Frotex v Prudníku
• Louis Loewe (1809–1888) – jazykovědec a orientalista
• Adolph Martin Schlesinger (1769–1838) – hudební nakladatel, zasloužil se o uzákonění autorského práva v Prusku
• Harry Thürk (1927–2005) – novinář a spisovatel, autor Hodiny mrtvých očí

• Marienheide (Německo, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko)
• Město Albrechtice (Česko, Moravskoslezský kraj)
• Vlčice (Česko, Olomoucký kraj)