Bezvřetenové předení

Schéma rotorové přádní jednotky

Nákres vpravo znázorňuje vznik příze v přádní jednotce:

Posukovaný pramen (1) se přivádí podávacím ústrojím (2 a 3) k rozvolňovacímu válečku. (4). Stužka rozvolněných vláken (6) je vedena otvorem (7) do rotoru (8), nežádoucí příměsi odcházejí kanálkem (5) do odpadu. Jednotlivá vlákna jsou na obvodu rotoru navíjena na konec příze, který se mezi sběrným povrchem a odtahovým otvorem (9) vlivem rotace zakrucuje. Příze je tažena přes otvor (10) odváděcími válečky k navíjecímu ústrojí.[2]

Průmyslovým způsobem se na bezvřetenových strojích zpracovává bavlna, umělá vlákna o délce 10–60 mm a jemnosti do 3,3 dtex a také vlákenné odpady. Vlna, lýková a jiná vlákna se dosud spřádají jen pokusně, v omezených množstvích. Technicky možný je výpřed až do jemnosti 10 tex, rentabilní je však jen výroba mykaných (tedy ne česaných) rotorových přízí asi do jemnosti 20 tex.

Dopřádacím strojům se předkládá posukovaný pramen (zpravidla s elektronicky vyregulovanou stejnoměrností), který se může při předení zjemnit až na 1/400 původní tloušťky.

Otáčky rotorů dosahují v roce 2013 až 170.000 za minutu, což je cirka osminásobek maximální rychlosti vřeten prstencových dopřádacích strojů.

Rotorová přádní jednotka s odklopeným rotorem (vlevo). V dolní části je osa turbíny s odtahovým otvorem nálevkovitého tvaru, kterým se odvádí hotová příze.

Cívky od rotorových strojů (o váze do 4 kg) se předkládají zpravidla bez soukání ke zpracování ve tkalcovně nebo pletárně.

Bezvřetenové dopřádací stroje jsou často vybaveny

• Pojízdnými roboty na vysprávku přetrhu příze
• Elektronickou kontrolou kvality příze (srovnatelnou s elektronickými čističi na soukacích strojích)
• Zařízením na voskování povrchu přízí pro pletařské účely
• Automatickým smekáním a odváděním plných

Na strojích je také možné instalovat

• Zařízení na opřádání (elastických ) filamentů staplovými vlákny
• Zařízení na výrobu efektních přízí[1]

Oproti mykané přízi z prstencových strojů má bezvřetenová příze zejména

• lepší stejnoměrnost, pevnost v oděru a afinitu k barvivům
• horší pevnost v tahu, náchylnost ke smyčkování (vlivem až o 20 % vyššího zákrutu) a matnější vzhled ve tkaninách a pleteninách

Československé rotorové stroje BD 200 v NDR v roce 1974

Zhruba od 30. let 19. století se naprostá většina staplových přízí vyráběla na prstencových dopřádacích strojích. (Až na malá množství předená např. na selfaktorech, křídlových nebo hrncových dopřádacích strojích).

Protože možnosti vývoje této technologie jsou omezeny, zejména určitou rychlostí otáček vřeten, pracovalo se (hlavně v Evropě a v Japonsku) v polovině 20. století velmi intenzivně na výzkumu a vývoji alternativ k prstencovému dopřádání.

V Československu dosáhli pracovníci Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí určitý předstih na úseku „bezvřetenového" předení, vyvinuli ve spolupráci s tamější firmou Kovostav prototyp stroje vhodný pro sériovou výrobu a v roce 1967 zde byla zahájena výroba v první rotorové přádelně na světě (s 2000 spřádacími jednotkami).[3]

Ve 2. dekádě 21. století bylo ve světě v provozu (téměř konstantně) 8 milionů spřádacích jednotek,[4] na kterých bylo např. v roce 2011 vyrobeno 12,7 milionů tun příze (ø 40 tex).[5]. V roce 2019 bylo nově instalováno 563 000 přádních jednotek.[6]

• Lawrence: Advances in yarn spinning technology, Woodhead Publishing 2010, ISBN 978-1-84569-444-9, str. 261-273