Soukání

Jednoduchý soukací stroj byl vynalezen kolem roku 1750, v roce 1808 byl v provozu první stroj na soukání z potáčů. V roce 1863 se začaly používat při soukání štěrbinové čističe příze, od roku 1904 s mechanickým vazačem uzlů. Elektronické čističe jsou v provozu od roku 1963 a v 70. letech 20. století byly instalovány první plně automatické stroje.[6] Asi o 20 let později byly první vazače uzlů nahrazeny pneumatickým splicingem.[7]

Kuželovité cívky s křížovým vinutím

V 21. století se vyrábějí soukací stroje v mnoha variantách.[8] Jednotlivé části stroje jsou přizpůsobeny druhu zpracovávaného materiálu, účelu použití nasoukaných cívek a počtu soukacích míst (jednotlivě soukaných nití), soukání však vždy probíhá v následujícím sledu:

předloha – napínací zařízení (brzdění) – navíjecí zařízení – navíjená cívka.[9]

Jako předloha k soukání jsou známé potáče od dopřádacích a skacích strojů, kotoučové a kónické cívky, přadena, zřídka: raketové a lahvové cívky, vytáče[10]

Napětí příze se řídí nastavitelnými brzdičkami, kterými soukaný materiál prochází. Pro staplové příze se nejčastěji používají talířové, pro filamenty hřebenové brzdy.[6]

Dutinka je nasazena na vřetenu, které se otáčí přímým pohonem nebo třením dutinky o hnací buben. Rozvod příze po délce dutinky je konstruován v různých variantách, zásadně se rozeznávají stroje s křížovým a s přesným vinutím.

• U křížového vinutí se vodič příze pohybuje tak, aby se jednotlivé vrstvy nad sebou překřížily. Vinutí je poměrně řidší, avšak stabilní i na hranách cívky.[5]

Příze soukané s přesným vinutím

Měrná hmotnost (hustota) vinutí osnovních nebo útkových přízí se udává s 5–6 g/cm³, cívky pro barvení mají mít hustotu 2,8–3,5 g/cm³.[6] Navíjecí rychlost dosahuje 1500 m/min.[11]

• Stroje s přesným vinutím mají navzájem nezávislý pohon cívky a rozvaděče niti. Rychlosti obou elementů se dají průběžně přizpůsobovat, takže se může dosáhnout (až o 70 %) hustější, téměř paralelní vinutí bez pruhování a jiných vad.

S přesným vinutím se soukají např. filamenty, u kterých by se mohl poškodit povrch cívky při křížovém vinutí nebo útkové staplové příze pro rychloběžné bezčlunkové tkací stroje.[12]

Stroje jsou konstruovány na navíjecí rychlost do 2500 m/min.[11]

Nejpoužívanější je kuželový tvar cívek. Mimo toho jsou známé: válcový, bikónický, terčový, variokónický a raketový tvar.[6] Délka návinu bývá v rozsahu 155–320 mm, hmotnost až 24 kg.[11]

Dutinky jsou nejčastěji z tuženého papíru, pro přesné vinutí z plastiku, pro barvení příze perforované.[13]

Poloautomatický soukací stroj ze 70. let 20. století

Asi od 80. let 20. století patří ke standardnímu vybavení soukacích strojů elektronické čističe nastavitelné na určitou toleranci odchylek od dané jemnosti probíhající niti.[14] K čisticímu ústrojí patří zpravidla splicer, s pomocí kterého se automaticky spojují konce niti přetržené čističem při odstraňování vady.

Kompletní zařízení je konstruováno buďto pro každou soukací jednotku nebo jako pojízdný robot obsluhující 5 až 10 jednotek.[6]

Povrch příze na pletení, šicích nití a útkových přízí pro některé druhy bezčlunkových tkacích strojů se musí hladit. Tato úprava se provádí na soukacích strojích třením nitě o váleček z tuhého parafinu nebo namáčením v tekutém vosku před navíjením na cívku.[6]

Od konce 70. let 20. století se vyrábějí soukací stroje s různým stupněm automatizace. U plně automatizovaných zařízení obsluha pouze přiváží do zásobníku bedny s potáči a odváží nasoukané cívky.[6][15]

• Formáty cívek, které jsou zcela odlišné od standardních strojů, se soukají např. na zařízeních pro útek na člunkové tkací stroje, pro tkací stroje na stuhy a pro láhvové cívky (barvení příze).[16]

• Stroje na přesoukání příze z obarvených (nebo mercerovaných) přaden na křížové cívky.[17]