Berehovo

Město leží v podkarpatské nížině, na západním výběžku Berehovské nížiny nad kanálem Verke, který dělí město na pravobřežní a levobřežní část. Nachází se asi pět kilometrů od hraničního přechodu s Maďarskem Astej (Asztély) – Beregsurány a 70 km jihovýchodně od Užhorodu. Vodní kanál Verke spojuje řeky Boržavy a Latorici.

První písemná zmínka je o osadě Villa Lamperti z roku 1063. Zakladatelem byl vévoda Lampert, nejmladší syn uherského krále Bély I. a bratr Ladislava I. Svatého. V roce 1142 král Gejza II. osídlil osadu saskými osadníky a obec byla nazývána Szász, Lamperthszász. V letech 1240–1241 po nájezdech Tatarů byla obec zničena.

Pro jeho obnovení udělil král Béla IV. v roce 1247 statut královského města a četná privilegia. Od roku 1271 se stalo Lamperthszász centrem berežského komitátu. V roce 1396 bylo město darováno králem Zikmundem Lucemburským podolskému knížeti Korjatovyčovi a tím se stalo součástí mukačevského hradního panství. V roce 1504 se poprvé objevuje název Beregszász. Sídlo bylo opět zničeno nájezdy Tatarů v roce 1566, polskými vojsky v roce 1657 a habsburskými vojsky v roce 1686.

Dne 22. května 1703 na náměstí Tomáš Ese vyhlásil protihabsburské povstání. Po jeho potlačení císař Karel VI. Habsburský zkonfiskoval město včetně majetků rodiny Rákócziho a předal jej v roce 1728 rodu Schönborn. Administrativní reformou po rakousko-uherském vyrovnání se město stalo centrem okresu (maďarsky jarás). V závěru století zde byly postaveny dvě likérky a parní mlýn, v letech 1897 tu byla otevřena cihelna. O rok později byla budována také elektrárna. Místní radnice byla dokončena roku 1909 a jejím architektem byl Ferenc Jablonszky. I přes pokrok však bylo Berehovo odlehlejším uherským sídlem a zaostávalo za centrálními částmi Zalitavska.

Po Trianonské dohodě připadlo nově vzniklému Československu, a to i přesto, že v posledním rakousko-uherském sčítání lidu v roce 1910 se 96 % obyvatel tehdy dvanáctitisícového města přihlásilo k maďarské národnosti. V meziválečné době zde bylo zřízeno gymnázium, rozvíjela se výroba keramiky a vinařství. V letech 1938–1944 připadlo Maďarsku (bylo odstoupeno v rámci první vídeňské arbitráže s celým jihem Slovenska a Podkarpatské Rusi). Československo jej odstoupilo dne 2. listopadu 1938 a o týden později do něj dorazila maďarská armáda.

V roce 1944 začaly v souvislosti s převratem v Maďarsku a nástupem strany Šípových kříže deportace místních Židů do vyhlazovacích táborů (holocaust). Byli shromážděni v ghettech, která se v Berehovu nacházela v zámecké cihelně a na Weiszově statku. Jejich osud připomíná pamětní deska na zdi bývalé synagogy.

Po válce bylo součástí SSSR. Dne 26. října 1944 vstoupil do Berehova 4. ukrajinský front Rudé armády. Po válce byla opravena za války zničená železniční trať, od roku 1946 bylo okresním městem. Vzniklo zde několik továren. Kolektivizace v zemědělství zcela zničila místní vinařskou tradici.^[zdroj?] V rámci rozvoje některých oblastí SSSR byli někteří místní občané posláni pracovat v roce 1948 do oblasti Donbasu a v roce 1965 do Kazachstánu.

V roce 1991 se město stalo součástí nezávislé Ukrajiny. Od roku 2007 se zde nachází maďarský konzulát.

V roce 2004 mělo město 26 100 převážně maďarských obyvatel, v roce 2001 zde žilo celkem 26 600 lidí, z toho 12 800 maďarské, 10 300 ukrajinské, 1 700 romské a 1 400 ruské národnosti. Skutečný podíl Romů (především Romů) však lze předpokládat, že bude pravděpodobně výrazně vyšší. Město je jedním z center maďarské menšiny na Zakarpatské Ukrajině.^[zdroj?] Místní ulice nesou názvy do značné míře po významných maďarských osobnostech (např. Kossuthovo náměstí, ul. Ference Rákócziho apod.).

Do druhé světové války zde žila početná židovská menšina, která čítala až 30 % obyvatel města.

Počet obyvatel města k 1. lednu 2019 činil 23 732 lidí.

V centru města stojí městské, resp. regionální muzeum (ukrajinsky Музей Берегівщини). Mezi významnější stavby patří například kostel Povýšení svatého kříže původem z 12. století, nebo soudní palác z počátku 20. století.

Maďarské národnostní skupině slouží Maďarské národní divadlo Gyuly Illése. Hlavní společenskou organiazcí maďarského obyvatelstva je kulturní spolek Beregvidék.

V Berehovu se nachází termální koupaliště[3] s velkým plaveckým bazénem.

Městem prochází železniční trať železniční trať Baťovo – Královo nad Tisou, na kterou je napojena jedna z větví úzkokolejné (rozchod 750 mm) Boržavské hospodářské dráhy (ukrajinsky Боржавська вузькоколійна залізниця). Ty se odpojují u místního nádraží a směřují směrem na severovýchod do kopců Karpat.

Silniční doprava je zastoupena dálničními silnicemi E58 a E81.

Berehovo uzavřelo partnerství s následujícími městy:

•  Kecskemét a Zalaegerszeg, Maďarsko
•  Przeworsk, Polsko
•  Satu Mare a Miercurea Ciuc, Rumunsko

• Podkarpatská Rus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Berehovo na Wikimedia Commons
• (česky) Berehovo - fotografie a turistické informace o městě
• (ukrajinsky) Oficiální stránky města
• (česky) Boržavská úzkokolejka