Ibérská smlouva

Po porážce v první punské válce ztratili Kartáginci území na Sicílii a Sardinii, jichž se zmocnili vítězní Římané.[1] Punský velitel Hamilkar Barkas se v roce 237 př. n. l. vylodil na jihu Pyrenejského poloostrova a v údolí řeky Baetis (Guadalquivir) zahájil výboje vedoucí ke vzniku nové kartaginské zámořské domény.[2] Po Hamilkarově smrti převzal velení punských sil v Ibérii jeho zeť Hasdrubal.[3] Ten pokračoval v Hamilkarově díle a vojenskými a diplomatickými prostředky rozšířil a upevnil kartaginskou moc na poloostrově.[4] Na jihovýchodním pobřeží založil město nazývané Římany Nové Kartágo (dnešní Cartagena).[5]

Galové obývající severní Itálii, území známé tehdy jako Předalpská Galie, začali v roce 226 př. n. l. vážně ohrožovat římskou republiku, neboť se připravovali k mohutnému vpádu na Apeninský poloostrov.[6] V následujícím roce shromáždili Římané značné vojenské síly k odražení Galů, z nichž však nezanedbatelnou část odeslali do Tarenta a na Sicílii. Jednoho z konzulů vyslali s vojskem dokonce na Sardinii.[7] Zhruba o deset let dříve využili obdobných nesnází Kartáginců, způsobených žoldnéřskou válkou, a tento ostrov jim odňali.[1] Obávali se proto, aby se Kartáginci nechopili galské krize jako příležitosti k opětovnému získání Sardinie.[8]

Souběžně s preventivními vojenskými opatřeními vyslali Římané poselstvo do Ibérie a uzavřeli smlouvu s Hasdrubalem.[9] Polybios k tomu uvádí, že je znepokojoval růst jeho moci a předpokládali, že v budoucnu dojde k válce s Kartágem.[10] Protože je ale právě svírali Galové, rozhodli se jednat s Hasdrubalem přátelsky a doslova ho „uchlácholit“, aby se mohli nejprve vypořádat s bezprostředním ohrožením.[11]

Smlouva obsahovala ujednání, že „Kartáginci nesmějí s válečnými úmysly překročit řeku Ibér.“[12] Třebaže se dosud vedou diskuse o tom, o jakou řeku se jednalo,[13] považuje se za téměř jisté, že touto řekou bylo myšleno Ebro.[14] Jelikož území ovládané tehdy Hasdrubalem sahalo zhruba k řece Tagus (Tajo), šlo ze strany Římanů o zjevný ústupek. Kartaginskému veliteli ponechali totiž volnou ruku v takřka celé Ibérii s výjimkou severovýchodní části země a fakticky ho uznali za tamějšího vládce.[15] Výměnou za to předešli riziku koordinovaného útoku Galů a Punů.[16] Tím, že Římané vymezili punskou sféru zájmů řekou Ebro a nikoli pohořím Pyreneje, tvořícím přirozenou hranici Ibérie, zabránili navíc možnosti přímého kontaktu Hasdrubala s Galy.[17]

Smlouva byla uzavřena patrně před vyvrcholením galské invaze do Itálie, to znamená v roce 225 př. n. l.[18] Ačkoli nelze vyloučit, že sjednání smlouvy nastalo o rok dříve, současní badatelé argumentují ve prospěch pozdějšího data.[18] Poukazují přitom na skutečnost, že krátce poté, co legie dorazily na Sardinii a Sicílii, Římané je opět odvolali, k čemuž došlo zřejmě v reakci na uzavření smlouvy.[19] Kdyby smlouvu uzavřeli již v roce 226 př. n. l., nemuseli by chránit ostrovy před případným kartaginským útokem.[20]

Polybios výslovně zdůrazňuje, že o ostatní Ibérii se ve smlouvě nehovořilo.[21] Pozdější autoři nicméně zmiňují i jiná ustanovení, jež měla být její součástí.[22] Livius uvádí, že „hranicí obou územních celků se stane řeka Hiberus a Sagunťanům, sídlícím mezi správními celky obou národů, bude ponechána svoboda.“[23] Appiános udává, že „Sagunťané a další Řekové v Hispánii budou samostatní a svobodní.“[24] Zároveň nesprávně určuje polohu města Saguntum a umisťuje ho mezi Pyreneje a Ebro, tedy severně od této řeky.[25] Existence těchto ustanovení, zejména pasáží týkajících se Sagunta, je sporná, neboť nápadně odpovídají římské propagandě obviňující Kartágince z porušení smlouvy.[26]

Saguntum se nacházelo na východním pobřeží Iberského poloostrova jižně od řeky Ebro a spadalo do kartaginské sféry vlivu.[27] Podle Polybiova tvrzení vstoupili Sagunťané mnoho let před nástupem Hannibala pod ochranu Římanů,[28] čímž chtěli předejít ovládnutí Kartáginci.[29] Pravděpodobně se tak stalo v témže roce, kdy Římané vyslali emisary k Hasdrubalovi.[30] Přesná povaha vztahů mezi Římem a Saguntem zůstává přesto nejasná.[31] Podle všeho se nejednalo o spojenecký svazek, byť Sagunťané udržovali s Římany přátelské styky.[32] Když Hannibal v roce 219 př. n. l. Saguntum oblehl, neučinili Římané nic pro záchranu města, třebaže jeho pád jim následně posloužil jako záminka k vyhlášení druhé punské války.[33]

• Obléhání Sagunta
• Druhá punská válka