Vincenzo Bellini

Vincenzo Bellini se narodil 3. listopadu 1801 ve městě Catania na Sicílii. Vyrůstal v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících věku zpíval jednu z árií Valentina Fioravantiho. Prvotní hudební vzdělání mu poskytl jeho dědeček. Hudební teorii se začal učit ve dvou letech, hře na klavír ve třech, takže již v pěti letech hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první kompozice pochází z doby, kdy mu bylo šest let.^[zdroj?!]

V roce 1819 opustil Bellini své rodné město a začal studovat na konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catanie. Do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla mistrů neapolské operní školy, ale také skladby Josepha Haydna a Wofganga Amadea Mozarta. Zde prožil i velký milostný román s Maddalenou Fumaroli, kdy oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který pouhého cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha.

Belliniho první opera, Adelson e Salvini, byla provedena na školním představení v divadle konzervatoře. Další opera, Bianca e Gernando, byla hrána s velkým úspěchem již v neapolském divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenorista Giovanni Battista Rubini, kterému Bellini svěřoval role i v dalších letech. Úspěch této opery byl tak velký, že i král, panovník Království obojí Sicílie, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Bellini získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla Scala v Miláně. Výsledkem byla opera Il Pirato (Pirát), která se stala trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře si Bellini získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romaniho.

Hrobka Vincenza Belliniho v Catanii. Foto G. Dall´Orto.

Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci Bianca e Gernando a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem Bianca e Fernando (1828). V lóži tohoto divadla potkal mladou provdanou Janovanku jménem Giuditta Turina, se kterou pak udržoval vztah trvající pět let.

Další opera La straniera (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirato, ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konzervativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera Zaira, kterou komponoval pro otevření divadla Teatro Ducale (Vévodského divadla) v Parmě, nebyla příliš úspěšná. Zato publikum v Benátkách bylo nadšeno dílem I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové), napsaným podle dramatu Williama Shakespeara Romea a Julie.

Roky 1831 až 1835 byly pro Belliniho plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla. Nejprve to byla opera La sonnambula (Náměsíčná). Po ní přišlo jedno ze stěžejních děl světového repertoáru, Norma, tragický příběh druidské kněžky s velkolepou árií „Casta Diva“. Postavu Normy vytvořila při milánské premiéře slavná sopranistka Giuditta Pasta, pro jejíž hlas Bellini tento part napsal, avšak první představení skončilo fiaskem. Pěvkyně byla indisponovaná a Belliniho nepřátelé v hledišti spustili pokřik. Přesto jak Náměsíčná tak Norma velmi brzy zahájily vítěznou pouť po všech významných evropských scénách. Opera Beatrice di Tenda však v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem se svou milenkou Giudittou (i když vztah ukončil sám), odešel do Londýna. Po úspěchu oper La sonnambula a Norma v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre-Italien zkomponoval operu I Puritani (Puritáni), která se pak stala jednou z jeho nejoblíbenějších. Bellini nemohl tušit, že to bude jeho poslední opera.

Vincenzo Bellini zemřel velmi předčasně 23. září 1835 v Puteaux u Paříže ve věku 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva zkomplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicílii a uloženy v katedrále jeho rodného města Catania. Jeho partitury a memorabilia jsou uchovány v tamějším Museo Belliniano.

• Adelson e Salvini (1825, Teatro del Conservatorio di San Sebastiano, Neapol)
• Bianca e Gernando (1826, Teatro San Carlo, Neapol)
• Il pirata (1827, Teatro alla Scala, Milán)
• Bianca e Fernando (revidovaná verse opery Bianca e Gernando, 1828, Teatro Carlo Felice, Janov)
• La straniera (1829, Teatro alla Scala, Milán)
• Zaira (1829, Teatro Ducale, Parma)
• I Capuleti e i Montecchi (1830, Teatro La Fenice, Benátky)
• La sonnambula (1831, Teatro Carcano, Milán)
• Norma (1831, Teatro alla Scala, Milán)
• Beatrice di Tenda (1833, Teatro La Fenice, Benátky)
• I puritani (1835, Théâtre Italien, Paříž)

• Mše
• Magnificat
• 5 Tantum ergo
• 2 Te Deum
• Hymny a moteta
• Koncertní árie
• 6 symfonií
• Koncerty pro hoboj
• Drobné klavírní skladby

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vincenzo Bellini
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vincenzo Bellini na Wikimedia Commons
• Autor Vincenzo Bellini ve Wikizdrojích
• Vincenzo Bellini na projektu Musopen
• (italsky) Život a dílo