Andrej Čikatilo

Několikrát se v průběhu své kariéry pokusil své studenty pohlavně zneužívat, a proto byl nucen odejít a začal pracovat jako úředník v továrně. V roce 1978 se přestěhoval do menšího města Šachty poblíž Rostova, kde se dopustil první vraždy. 22. prosince téhož roku vylákal devítiletou dívku Jelenu Zakotnovovou do starého domu. Chtěl ji znásilnit, ale nepodařilo se mu dosáhnout erekce. Dívku proto uškrtil a ubodal, přičemž ejakuloval. Za tuto vraždu byl omylem zatčen a popraven muž jménem Alexandr Kravčenko, který se přiznal pod vlivem mučení. Čikatilo byl jedním z podezřelých. Kvůli neshodám s manželkou si ve městě pořídil menší stavení, kam chodil trucovat. Právě tam se našly některé stopy, včetně krevních skvrn. Čikatilo byl však členem strany, měl rodinu, vysokoškolský titul a řádné zaměstnání. Kriminalistům se jako pachatel zdál málo pravděpodobný.

Další vraždu spáchal v roce 1981, kdy se pokusil o pohlavní styk s prostitutkou Larisou Tkačenkovou. Nemohl však dosáhnout erekce, prostitutka se mu začala posmívat a Čikatilo ji uškrtil. Několik vražd spáchal v roce 1982. Často čekal na autobusových či vlakových zastávkách, kde se pohybovalo velké množství prostitutek a tulaček, které chodily se zákazníky souložit do lesa nedaleko stanice. Čikatilo nebyl normálního styku schopen, ale chtěl se v tomto ohledu také nějak realizovat. Proto lákal děti nebo dospělé ženy také do lesa, kde je ve vhodný okamžik zabil. Orgasmu byl schopen dosáhnout pouze při vraždě.

V roce 1983 bylo po nálezu šesti mrtvých těl zahájeno intenzivní vyšetřování, kterého se účastnilo až 200 lidí. Nejvíce nálezů však pocházelo z roku 1984, kdy mohli díky konzervačním schopnostem sněhu a zmrzlé půdy vyšetřovatelé konečně prozkoumat několik těl, která ještě nebyla v rozkladu. Těla nesla stejné znaky poškození, mnohačetné bodné rány nožem s jednou čepelí vedené do hrudníku, břicha a pohlavních orgánů, odkousnuté bradavky u žen a amputovaný penis u chlapců, vypíchnuté oči a někdy odstraněné některé menší části těl, jako např. prst, oční víčka, rty či nos. Kvůli rozdílnosti obětí, toho, že se jednalo o chlapce i dívky, a možná i pro neochotu uvěřit, že by Sovětský svaz mohl mít sériového vraha s tak velkým počtem obětí, byla tendence vyšetřování pojmout jako pátrání po gangu více pachatelů, přičemž vrah byl profilován jako homosexuál.

Několik lidí bylo kvůli vraždám neprávem zatčeno, jeden dříve odsouzený sexuální delikvent spáchal v průběhu vyšetřování sebevraždu. Všichni zatčení museli být propuštěni, protože i přes jejich uvěznění vraždy pokračovaly. V roce 1984 byl pro jiné přestupky Čikatilo na krátkou dobu zatčen, odsouzen a na tři měsíce uvězněn. V té době mu také provedli krevní testy, které se však neshodovaly se stopami zachycenými na místě vražd. Krevní skupina pachatele (AB) se neshodovala s krevní skupinou Čikatila (A). Při soudním jednání byl rozpor zcela vážně vysvětlen tak, že Čikatilo má vzácnou odchylku od normy a jeho sperma nese jinou krevní skupinu. Soud vysvětlení akceptoval. Skutečnou příčinou byla pravděpodobně nedbalá práce laboratoře. Vyšetřovatel požadoval více lidí, počítače pro efektivní evidenci důkazů a konzultaci s FBI, což mu bylo striktně zakázáno jako zcela nepřípustné. Další komplikací vyšetřování bylo to, že osoby ve vedoucích pozicích sovětské policie zakazovaly zveřejnění informací o případu, neboť by tak přiznaly, že sérioví vrazi nejsou jen v kapitalistických zemích.

Po propuštění si našel práci ve městě Novočerkassk, kde pokračoval ve vraždách. Některé vraždy se odehrály na jeho obchodních cestách. Jeho motivem bylo to, že pouze při zabíjení byl schopen dosáhnout erekce. Policejní vyšetřování bylo čím dál masivnější. Svou poslední oběť, dvaadvacetiletou Světlanu Korostikovou, zavraždil 6. listopadu 1990. V té době již policie masivně hlídkovala po celé oblasti, a to jak v uniformách, tak v civilu. Po vraždě Korostikové byl Čikatilo právě policistou v civilu přistižen, jak vychází z lesa, kde se vražda odehrála. Vymlouval se prý na to, že sbíral houby, ale protože byl příliš formálně oblečen a nesl pouze nylonovou sportovní tašku, nevhodnou ke sběru hub, byl policistou legitimován. Policista později uvedl, že se mu zdál podezřelý jak svým formálním oděvem, tak faktem, že byl velice špinavý a měl na sobě i stopy krve. Kdyby jej tehdy policista také prohledal, zjistil by, že v tašce nesl uřezané prsy své oběti.

Poté, co bylo v lese objeveno tělo zavražděné Korostikové, policie zaměřila svoji pozornost právě na něj a začala jej prověřovat. Bylo zjištěno, že byl již nejméně jednou v minulosti nepřímo spojován s obdobnou vraždou (v roce 1978 byl krátce před činem spatřen ve společnosti své první oběti). K tomu, aby byl býval zatčen, však chyběly potřebné důkazy. Proto jej začala policie nepřetržitě sledovat. 20. listopadu 1990 opustil svůj byt a procházel se po městě. Cestou opakovaně oslovoval cizí osamělé děti. Policie se tedy rozhodla konat a zatkla jej.

Po zatčení byl objeven další nepřímý důkaz proti němu, jeho předposlední oběť byl silný šestnáctiletý chlapec, Viktor Tišenko, který se před smrtí zuřivě bránil – policie našla na místě činu známky prudkého zápasu. Při lékařském vyšetření bylo zjištěno, že zranění na jeho prstu pochází od lidských zubů – měl ukousnutý nehet, ránu do živého masa a zlomenou prstní kůstku. Přes tak relativně vážné poranění si nenechal Čikatilo v době před svým zatčením ruku ošetřit. Policie však přesto měla velmi málo důkazů. Proto se policisté rozhodli namluvit mu, že je velice nemocný člověk a potřebuje pomoc, chtěli tak v něm vzbudit dojem, že nebude za svoje činy souzen, protože je šílený. Pomohl psychologický profil (tehdy ještě ojedinělý postup) vypracovaný během let honu na maniaka. Byl natolik přesný, že se Čikatilo údajně po rozhovoru s psychologem rozplakal a přiznal k vraždě celkem 56 lidí.

Soud s maniakem byl velmi sledovanou událostí. Vstup do soudní síně byl pro velký zájem povolen jen nejbližším příbuzným obětí. I těch však bylo tolik, že soudní síň byla naplněna k prasknutí. Zatímco ve vazbě se choval velmi slušně a normálně, při soudním procesu byl hrubý a patrně se snažil vyvolat dojem blázna – ukazoval své genitálie, zcela bez souvislosti vykřikoval, že není homosexuál, tvrdil, že je těhotný a že kojí. Soud byl provázen hysterickými výpady ze strany příbuzných obětí, zejména ve chvílích, kdy naturalisticky líčil otřesné vraždy a to, jak poté vařil jednotlivé části těl. Vzhledem k reálnému riziku napadení vraha otřesenými rodinnými příslušníky obětí byl Čikatilo po celou dobu soudu uzavřen v kleci. Byl odsouzen k trestu smrti, ruský prezident Boris Jelcin zamítl 4. ledna 1994 žádost o milost a 14. února 1994 byl ve věznici v Novočerkassku zastřelen střelou za pravé ucho.

Přestože jeho svědomí mělo tížit třiapadesát doložených vražd, jeho poslední slova byla: „Nevystřelte mi mozek z hlavy. Japonci si ho budou chtít koupit!“

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrei Chikatilo na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrej Čikatilo na Wikimedia Commons
• Muzeum zla, Vyšší policejní škola Ministerstva vnitra v Brně
• Ruský sexuální maniak a kanibal zabil 52 žen, byl popraven, TV Nova