Alois Wachsman

Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl zubní lékař.[2] Jeho prastrýcem byl malíř Bedřich Wachsmann, strýci malíř prof. Bedřich Wachsmann ml. (1871-1944), rakouský malíř a skladatel prof. Julius Wachsmann (1866-1936)[3], literární kritik a překladatel Arnošt Procházka (bratranec nevlastní matky Julie), tetou rakouská malířka smaltu Rosa Wachsmann (sestra Julia, 1873-?)[4], bratrancem Jiří Voskovec a neteří herečka Anna Pitašová.[5] V letech 1917–1922 studoval architekturu na pražské technice (ČVUT) u profesorů Fanty a Engla, roku 1920 byl jedním ze zakladatelů skupiny Devětsil a v letech 1925–1928 studoval architekturu u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění. Od roku 1923 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a od roku 1937 žil ve Dvoře Králové.[6]

Jako malíř byl Wachsman zpočátku pod silným vlivem francouzského kubismu, později se jeho obrazy blížily surrealismu, ovšem s velmi osobitými poetickými náladami. Ke konci života maloval téměř realistické obrazy s náboženskými tématy, opět s charakteristickou poezií. Působil také jako ilustrátor a divadelní architekt pro Osvobozené i Národní divadlo.[7] V letech 1927–1930 spolupracoval s Josefem Gočárem na návrhu kostela svatého Václava v Praze Vršovicích.[8]

• 
  Alois Wachsman, Ležící žena, 1930, AJG Hluboká nad Vltavou
• 
  Alois Wachsman, Ležící žena II, 1930, AJG Hluboká nad Vltavou
• 
  Alois Wachsman, Kouzlo, 1932, AJG Hluboká nad Vltavou

Před válkou se pravidelně účastnil výstav spolku Mánes, samostatná výstava se – mimo jiné i z ideologických důvodů – konala až dlouho po válce:

• Roudnice nad Labem 1968
• Hradec Králové 1979 a 2004
• Pardubice 2005

Národní galerie v Praze má jeho návrh opony pro Osvobozené divadlo, obrazy „Krajina“ z roku 1931, „Getsemanská zahrada“ z roku 1940, „Zátiší s jablky“ a „Poslední soud“ z roku 1942 a řadu dalších.[9]