Alois Bohdan Brixius

Narodil se v rodině praktického lékaře v dnešní slovinské obci Bohinjska Bistrica, která v té době byla součástí Rakousko-Uherska a nazývala se Wocheiner Feistritz. Po maturitě studoval v Paříži, vysokoškolská studia však nedokončil.

Ve dvacátých letech 20. století intenzivně cestoval. Jazykově byl pro cestování velmi dobře vybaven, ovládal arabštinu, turečtinu a amharštinu. Jeho zájem, pro který opustil civilní povolání úředníka a advokáta, ovlivnil orientalista a arabista Alois Musil (1868–1944). Brikcius podnikl čtyři cesty po Evropě, za řecko-turecké války (1919–1922) byl v Turecku, v roce 1924 v Sýrii. Mezi další státy a území, které navštívil, patří v Palestina, britský protektorát Aden, Libanon, Irák, britská Indie, historická oblast Balúčistán, Jemen, Saúdská Arábie, Zajordání. V Africe poznal Egypt a Habeš, Džibuti a Somálsko.[1] Ze svých cest přispíval do českých periodik, zejména do geografického týdeníku Širým světem Stanislava Nikolaua.

Při pobytu v Džibuti v roce 1933 konvertoval k islámu a vykonal jako první Čech pouť do Mekky – hadždž. Tehdy také změnil jméno na Hadži Mohamed Abdalláh Brikcius.

Ve třicátých letech 20. století se v Československu věnoval přednáškové činnosti, přednášel pod jménem Hadži Mohamed Abdallah Brikcius,[2] vystupoval i v českém rozhlase.

Byl redaktorem časopisu Oasa, který vydával v letech 1933-1936 Klub přátel Orientu.[3][p 1] Již v roce 1936 se stal členem Vlajky.

Dne 27. ledna 1935 byla v pražské kavárně Louvre založena Náboženská rada muslimská a Brikcius se stal jejím předsedou.[4][p 2][p 3] Po řadě jednání s československými orgány byla Muslimská obec uznána až protektorátními úřady v roce 1941; její povolení bylo po válce s ostatními protektorátními výnosy zrušeno .[1]

Členem hnutí Vlajka byl Brikcius již od roku 1936. Do jeho stejnojmenného periodika přispíval od září 1939. Jednalo se nejprve pouze o články o útisku muslimů v muslimských zemích. Jako redaktor pro zahraničně-politické události, kterým se stal v lednu 1940, ale občas vybočil z tematiky, která mu byla vlastní; psal příspěvky oslavující Adolfa Hitlera či články protižidovské nebo protibenešovské. V březnu 1945 ho Emanuel Moravec jmenoval šéfredaktorem Korespondence, časopisu Ligy proti bolševismu.[1]

Před zrušením Vlajky v roce 1942, kdy byl zástupcem šéfredaktora, obdržel za průkopnicko-publicistickou činnost Národní cenu.[5] (Je však třeba uvést, že současně obdržely tuto cenu nekolaborující osobnosti z oblasti kultury jako spisovatel František Kožík, herečka Marie Glázrová, houslista Váša Příhoda, skladatel Václav Trojan, básník František Hrubín a další.[6])

V roce 1943 vydal v Českém slovu článek Beneš – nejpodlejší postava českých dějin.[7]

Protižidovská a protizednářská byla jeho přednáška v rozhlase v roce 1942; před soudem v roce 1947 však prokázal, že nebyl jejím autorem.[8][9]

Byl vyznamenán tzv. Svatováclavskou orlicí (I. stupně bez věnce).[10] Byl důstojníkem Svatoplukových gard, což po válce tvořilo jeden z bodů jeho obžaloby. (Svatoplukovy gardy působily v letech 1939–1943, kdy se rozpadly. Jednalo se o fašistické jednotky, které měly být obdobou německých SA.[11])

Již v květnu 1945 byl, spolu s dalšími novináři, označen za kolaboranta, vyloučen ze Svazu českých novinářů a předán soudním orgánům.[12][13] Během soudu se doznal k psaní kolaborantských článků, popíral však autorství rozhlasové přednášky o židech a zednářích, což se mu podařilo prokázat. Též se hájil tím, že proti Židům nepsal z rasismu, ale z historických a palestinských důvodů. Podobně zdůvodňoval své psaní proti Spojencům tím, že poznal imperialistickou politiku Velké Británie. Odsouzen byl za propagaci nacismu a členství v důstojnickém sboru Svatoplukových gard na osm let vězení a ztrátu cti na deset let.[9][14]

Z vězení byl propuštěn roku 1953 a ujal se znovu vedení muslimské obce; od roku 1956 uvažoval o jejím právním obnovení (protektorátní uznání bylo po válce s ostatními protektorátními zákony a výnosy zrušeno). K obnovení ale došlo až v roce 1991.[1]

Byl pohřben (pod jménem Mohamed Brikcius) na Olšanských hřbitovech v Praze (část 010, oddělení 9, hrob 200).[p 4]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alois Bohdan Brixius
• PEJČOCH, Ivo. Armády českých politiků: české polovojenské jednotky 1918–1945. Cheb: Svět křídel, 2009. 162 s. ISBN 978-80-86808-60-4.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 138–139.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 179–180.
• HYLSKÝ, Lukáš. Světový útisk muslimů podle Mohameda Abdalláha Brikciuse na stránkách protektorátních periodik Vlajka a Hlas. , 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Zdeněk Nešpor. Dostupné online.
• Miloš Mendel: Muslimská náboženská obec v českých zemích (1934-1945)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois Bohdan Brixius na Wikimedia Commons
• ExtraStory.cz: Markéta Oderská: Příběh českých muslimů Nitky vedou až k Hitlerovi! (bulvární zpracování tématu)