Svatoplukova garda
Svatoplukova garda (obvykle ale používáno spíše v množném čísle tedy Svatoplukovy gardy, zkratka SG) byla elitní polovojenská (paramilitantní)[1] úderná složka fašistické a kolaborantské organizace Vlajka. Nejvyšším (vrchním) velitelem Svatoplukových gard byl český fašistický politik, novinář a funkcionář Vlajky Jan Rys-Rozsévač (vlastním jménem Josef Rozsévač).[2] Velitelskou pravomoc vykonával Arnošt Pořízka (později od 10. února 1940 pak Jaroslav Čermák[3][4] a od února roku 1941 Vojtěch Musil[3]).[2]
Podrobně
Historický úvod
Po vzoru italského fašismu vznikal český fašismus už ve 20. letech 20. století.[5] Jedním z jeho hlavních rysů byla nenávist k Němcům.[5] Po 15. březnu 1939 a nastolení Protektorátu Čechy a Morava většina fašistů kolaborovala s nacisty a zároveň čeští fašisté zatoužili i po politickém vlivu.[5] [p 1] Během protektorátu rychle vzniklo a zaniklo několik fašistických stran, které mezi sebou (krom rvaček členů různých frakcí a křídel) soupeřily především o moc.[5] V pražském ústředí Vlajky [p 2] v Myslíkově ulici (na adrese: Myslíkova 1959/15 (německy: Myslík–Gasse)[6]) došlo 11. října 1939 ke sloučení několika fašistických skupin (s Vlajkou se sloučila část Národního tábora fašistického, Fašistické gardy z Moravské Ostravy, skupina Ing. Vlacha z Olomouce a Národní árijská kulturní fronta[6])[7] do tzv. Českého národně socialistického tábora (ČNST).[5] Ačkoliv tato organizace nebyla protektorátními úřady povolena, vyvíjela přesto činnost.[5] V rámci této organizace vznikly SG.[5] [p 3] [p 4]
Geneze vzniku SG
Dne 19. listopadu 1938 byla v Moravské Ostravě založena tzv. Gajdova garda (GG), která měla na počátku ledna roku 1939 sílu asi 800 mužů.[2] Jejím velitelem byl bývalý náčelník Junáků Národní obce fašistické (NOF) pro oblast Ostravska Emanuel Jančar.[2] Tyto gardy byly už v lednu roku 1939 nařízením ministerstva vnitra zakázány a to z důvodů násilných akcí a výtržností jejich gardistů.[8] Část příslušníků Gajdových gard pak v období Protektorátu Čechy a Morava vstoupila do Svatoplukových gard.[8] V srpnu roku 1939 byla zakázaná Gajdova garda přejmenována na Fašistické gardy (velitelem byl Arnošt Pořízka).[2] Při vzniku Českého národně socialistického tábora (ČNST) (11. října 1939) se tyto gardy staly základem elitních úderných složek (oddílů) českých fašistů[8] pod názvem Svatoplukovy gardy (SG).[8][2] Tyto gardy se rozšířily po celém protektorátu,[7] ale nejsilnější pozice a podporu měly na Ostravsku.[8] Svatoplukovy gardy nebyly nikdy ozbrojeny, pokud ovšem nepočítáme boxery a nože.[5] Velitelem SG byl ustanoven ostravský fašista Arnošt Pořízka.[5] (Ten byl aktivní ve fašistickém hnutí již za první republiky.[5]) V Praze byl ještě ustanoven náčelník štábu (hejtman) pražského křídla Svatoplukových gard, kterým se stal ambiciózní fašista a nebezpečný kolaborant František Směták.[5] Svatoplukovy gardy měly dokonce i svoji vlastní uniformu.[7] Její nošení na veřejnosti bylo ale většinou tvrdě postihováno, neboť organizace Vlajka nebyla legální.[7]
Organizační struktura a početní stavy SG
Vzorem pro Svatoplukovy gardy (SG) byly nacistické úderné oddíly Sturmabteilung (SA).[2] Pro SG byla ambiciózně[3] naplánována organizační struktura od nejmenší jednotky (družstva) až po největší jednotku (divizi), přičemž základní jednotkou byla rota (čítající 169 mužů).[2] Celkem mělo být zřízeno až 16 pochodových pluků a to po celém území Protektorátu Čechy a Morava.[2] Plánované počty (celkem asi 50 tisíc mužů[3]) se ale nepodařilo naplnit.[2] (Navíc v hnutí SG došlo hned v únoru roku 1940 k rozkolu.[2] Tehdy se ostravské křídlo odtrhlo od ČNST–Vlajky a vystupovalo samostatně.[8]) Početní stavy SG lze odhadovat asi jen v celkové síle několika stovek mužů.[2] V Praze sice početní stav členů SG dosahoval pouze 400 mužů, přesto ale patřily SG k nejpočetnější polovojenské organizaci v protektorátu.[3]
V letních měsících 1940 disponovaly SG poměrně značným počtem stoupenců soudě podle toho, že na jejich veřejně pořádaných akcích v Moravské Ostravě se pravidelně scházelo až několik stovek osob.[8] Dokladem toho je například účast 680 osob, členů a stoupenců Svatoplukových gard na přednášce vrchního velitele SG Arnošta Pořízky, která se uskutečnila 18. května 1940.[8][9]
Ideové zaměření SG
Rétorika a ideové zaměření SG vyznívalo pronacisticky se silným až nenávistným protižidovským akcentem.[8] [p 5] Běžně gardisté požadovali například prohlášení bývalého prezidenta Edvarda Beneše za zrádce národa, propagovali zřizování pracovních táborů pro Židy a „osoby práce se štítící“, podporovali myšlenku kontroly školství ze strany českých „národovců“ (to jest představitelů SG a dalších kolaborantských organizací českých fašistů).[8] V rezoluci (vztahující se k přednášce vrchního velitele SG Arnošta Pořízky z 18. května 1940) pak dále zaznívaly i požadavky na akceptování nacistické okupační správy, odmítání ideálů a demokratické praxe první republiky jakož i důsledné zavedení platnosti norimberských rasových zákonů na celém území Protektorátu Čechy a Morava.[10] V uvedené Pořízkově rezoluci kupříkladu dále gardisté požadovali „odstranění zločinného židovstva ze životního prostoru českého národa“, úplné hospodářské včlenění Protektorátu Čechy a Morava do nacistického Německa a předání českých rozhlasových stanic v Moravské Ostravě a Brně pod kontrolu gardistů.[8] Verbální i tiskové projevy představitelů SG přejímaly dobové nacistické výrazivo.[8]
Svatoplukovy národní gardy
Během roku 1940 se František Směták spolu s Arnoštem Pořízkou pokusili převzít moc nad Svatoplukovými gardami.[5] Ty tou dobou cvičily v Praze na Střeleckém ostrově a ve svém největším rozmachu měly asi 800 členů.[5] Došlo k závažné roztržce mezi Janem Rysem-Rozsévačem na straně jedné a Františkem Smětákem a Arnoštem Pořízkou na straně druhé.[5] Po roztržce byli František Směták i Arnošt Pořízka vyloučeni z řad členů Svatoplukových gard a ambiciózní František Směták si obratem založil vlastní organizaci, kterou nazval Svatoplukovy národní gardy.[5] Tato organizace měla v době svého rozkvětu maximálně 30 členů, Směták ji řídil ze svého bytu (na adrese Praha 2, Korunní 716/5 (německy: Kronenstrasse)[6]), zpočátku se svými muži cvičil, ale posléze mu došly peníze a jeho Svatoplukova národní garda se ještě během roku 1941 (po necelém půl roce své existence)[6] definitivně rozpadla.[5] [p 6]
Dovětek
Po skončení druhé světové války byli odsouzeni Mimořádným lidovým soudem (MLS) v Moravské Ostravě zakladatelé Svatoplukových gard Arnošt Pořízka a Jakub Niemczyk k trestu odnětí svobody na dobu 20 let.[8] Patnáctiletý trest odnětí svobody obdržel velitel Gajdových gard na Ostravsku Emanuel Jančar.[8] Jan Rys-Rozsévač byl odsouzen Národním soudem v Praze v justičním paláci na Karlově náměstí k trestu smrti a dne 27. června 1946 v odpoledních hodinách (15:45)[7] v Praze na Pankráci popraven jako první[7] oběšením[5] (po něm byli oběšeni další dva vlajkaři – Rozsévačův zástupce v organizaci Vlajka Josef Burda a mecenáš a velitel paramilitantních Svatoplukových gard Jaroslav Čermák).[7] Žádosti o milost nebylo vyhověno.[7] Během procesu s vlajkaři se všichni obžalovaní (a později i odsouzení) chovali klidně bez jediného slova.[11] Jan Rys-Rozsévač se před oběšením mlčky pokřižoval.[7] Uprchlý sekretář Vlajky Otakar Polívka byl odsouzen k trestu smrti oběšením v nepřítomnosti;[11] Jindřich Thun-Hohenstein byl odsouzen na doživotí; Václav Aleš Cyphelly odešel s trestem 20 let odnětí svobody a Jindřich Streibl dostal vyměřeno osm let odnětí svobody.
František Směták byl v roce 1945 zatčen.[5] Angažoval se totiž nejen v SG, ale byl i konfidentem gestapa.[5] Mimořádným lidovým soudem (MLS) byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody.[5] Po změně režimu v únoru 1948 se František Směták rychle zorientoval a již ve výkonu trestu se stal přesvědčeným komunistou.[5] [p 7] Po odpykání trestu pracoval nejprve v Uhelných skladech a (od roku 1954) jako veterinář v JZD.[5] Zemřel v 70. letech 20. století.[5]
Historické stopy SG v Praze
Období | Místo | Popis aktivity |
---|---|---|
25. května 1939 | Červená ulice (německy: Rote Gasse) | Nedaleko zde se nacházející Staronové synagogy provedl 25. května 1939 český fašista, člen Vlajky a SG Oldřich Rovný pumový útok, jenž zranil několik lidí.[12] |
7. srpna 1940 | Dušní 900/17 | Kolem 19.00 hodiny se před budovou ústředního sekretariátu Národního souručenství postupně sešlo asi 300 až 500 českých nacistů a fašistů, členů SG a členů Vlajky.[12] Tento dav byl ozbrojen klacky, obušky, pendreky, boxery a lahvemi s kyselinou.[12] Popud k tomuto srocení dalo zatčení vedoucího pražského kraje Národního souručenství Josefa Nestávala za jeho aktivitu v odboji.[12] Přibližně kolem 19.30 zaútočil dav proti sekretariátu Národního souručenství.[12] Sekretariát byl tou dobou hájen českými strážníky o síle 50 mužů.[12] Na straně vlajkařů se do nastalé bitky zapojilo i několik příslušníků SS a s jejich pomocí se davu podařilo sekretariát Národního souručenství nakonec obsadit.[12] Velení v dobyté budově se ujal důstojník Svatoplukových gard Vladislav Skalnička.[12] Této akce se účastnil také Jindřich Thun-Hohenstein.[12] Po 23.00 hodině se příslušníci SS dali na ústup, budova byla obklíčena českou policií a vlajkaři byli vyzváni ke kapitulaci.[12] Krátce před půlnocí, kdy se vlajkaři stále odmítali vzdát, byla nakonec budova obsazena policí a vlajkaři z ní byli vytlačeni.[12] Policie během tohoto incidentu zatkla asi 80 vlajkařů.[12] Protektorátní vláda tento útok vyšetřila a následně vydal státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank prohlášení, že bez jeho přímého souhlasu se nesmí konat ani opakovat žádná akce přímo namířená proti oficiálním protektorátním institucím.[12] |
od 15. března 1939 do ledna 1943 | Myslíkova 1959/15 (německy: Myslík–Gasse) | Ve třech patrech v zadním traktu domu fungovalo (přibližně od 15. března 1939 až do ledna 1943) sídlo Vlajky.[12] Dům byl současně „hlavním stanem“ Svatoplukových gard a zde také úřadoval náčelník štábu (hejtman) Svatoplukových gard a nebezpečný kolaborant František Směták.[12] (Hlavní velitelství SG v čele s Arnoštem Pořízkou bylo v Ostravě.[12]) Dne 10. února 1940 tady došlo k prudkému sporu mezi Františkem Smětákem na jedné straně a ostravskými fašisty Jakubem Niemczykem a Arnoštem Pořízkou na straně druhé.[6] Celá hádka skončila inzultací obou ostravských fašistů, jejich vyhozením z budovy a následným vyloučením z Vlajky.[6] Dne 9. srpna 1940 byly prostory sídla Vlajky prohledány českou policií jako reakce na incident v Sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici.[12] Na začátku roku 1943 byly prostory sídla Vlajky uzavřeny v souvislosti s tím, jak tato organizace přestala existovat.[12] |
rok 1940 | Slovanský ostrov a Žofín (Färberinsel) | Od ledna roku 1940 přibližně do léta roku 1940 na ostrově cvičili příslušníci SG (největší počet cvičících osob byl asi 150).[12] V dubnu 1940 se zde konaly dvě schůze Vlajky. Na první z nich (10. dubna 1940) Jan Rys-Rozsévač požadoval pro Vlajku nadpoloviční většinu ve výboru Národního souručenství, druhá (veřejná) schůze měla účast asi 500 osob.[12] (Obdobná akce 30. května 1940 registrovala 1000 osob a na akci 6. června 1940 se dostavilo dokonce 2800 lidí.[12]) |
6. února 1940, 11. března 1940 | Lucerna (Štěpánská 704/61) | V paláci Lucerna se dne 6. února 1940 konalo ve velkém sále Lucerny shromáždění Vlajky, Svatoplukových gard a dalších fašistů.[12] Po skončení shromáždění pak v baru Lucerna došlo k roztržce mezi hejtmanem Svatoplukových gard Františkem Smětákem a jejich velitelem Arnoštem Pořízkou na jedné straně a Janem Rysem–Rozsévačem na straně druhé.[12] Ještě ostřejší střet ale následoval o čtyři dny později v Myslíkově ulici, kde sídlil sekretariát ČNST–Vlajky.[12] Dne 11. března 1940 se ve velkém sále Lucerny sešli představitelé Vlajky a toho dne na shromáždění dorazilo asi 3500 návštěvníků. Na tomto shromáždění požadovali představitelé Vlajky její úplnou legalizaci.[12] Současně toho dne došlo v okolí Lucerny ale i přímo ve velkém sále Lucerny k potyčkám mezi jednotlivými skupinkami fašistů.[12] |
6. dubna 1941, 5. června 1941 | Hotel Zlatá husa (dnes 2019 Ambassador), Václavské náměstí 840/5 | Dne 6. dubna 1941 se uskutečnil v hotelu sjezd SG, který byl nazván „Radostný den SG“.[12] Na tomto sjezdu Vojtěch Musil (nebezpečný konfident gestapa) vyhlásil program obnovy SG, založení sportovního klubu a cyklistických závodů.[12] Ve svém projevu Jan Rys-Rozsévač ostře napadl jak exilovou vládu v Londýně, tak i vládu protektorátní.[12] Dne 5. června 1941 se v hotelu uskutečnila schůzka českých fašistů a vlajkařů, na které Jan Rys-Rozsévač označil Emila Háchu za „degenerovaného starce“.[12] |
9. února 1940 | Hlavní nádraží (německy: Hauptbahnhof), Wilsonova 300/8 | V nádražní restauraci na Hlavním nádraží se dne 9. února 1940 konala schůzka ostravských fašistů Arnošta Pořízky a Jakuba Niemczyka na jedné straně s reprezentantem pražského křídla Svatoplukových gard Františkem Smětákem na straně druhé.[12] Roztržka, k níž v nádražní restauraci došlo, pokračovala druhý den v sídle ČNST–Vlajky v Myslíkově ulici.[12] |
období protektorátu | Korunní 716/5 (německy: Kronenstrasse) | Na této adrese bydlel František Směták.[12] V jeho bytě byl rovněž štáb jím založených Svatoplukových národních gard, jejichž existence trvala od začátku roku 1941 necelých 6 měsíců.[12] |
Od 1. října 1941 do 28. dubna 1942 | Rozhlas (Vinohradská 1409/12) | V době od 1. října 1941 do 28. dubna 1942 vysílal rozhlas sérii relací „Co víte o Židech?“ a rovněž obdobnou sérii s názvem „Co víte o zednářích?“.[12] Zpětně hodnoceno se jednalo o nejostřejší antisemitské a kolaborantské vysílání během protektorátu.[12] Celý cyklus byl dílem člena ČNST–Vlajky a SG Aliose Kříže.[12] |
období protektorátu | Jugoslávských partyzánů 636/20 | V domě bydlel Mohamed Abdallah Brikcius – člen Vlajky a SG.[12] V jím vydávaném časopise („Hlas moslimské náboženské obce“) byla za protektorátu zveřejňována řada antisemitských článků.[12] |
květen 1945 | Novovysočanská 581/11 (v letech 1906 až 1940 Trocnovská), německy: Neuwissotschaner Strasse | V tomto domě bydlel MUDr. Josef Chvojka – člen Vlajky, SG, konfident gestapa a činovník Veřejné osvětové služby.[12] Jeho manželka Vlasta Chvojková dne 5. května 1945 v ulici „Na Krejcárku“ udávala příslušníkům SA z posádky na Pražačce, který z obyvatel v jejím okolí se pokusil ozbrojit a připojit k Pražskému květnovému povstání.[12] Oba manželé během Pražského květnového povstání spolupracovali s německými vojáky.[12] |
Kuriozity
- Potenciální zájemci o členství v řadách SG museli dokládat svůj arijský původ a to 7 rodných listů nazpět.[5] U velitelských funkcí v SG bylo třeba doložit arijský původ až do roku 1300.[5]
- Gardistické hodnosti (celkem 17) ve SG byly zcela originální a vyplývaly z jazykového puritánství českých fašistů. Ve výčtu jsou seřazeny od nejnižší hodnosti (1. – gardista) k té nejvyšší (17. – náčelník):[5]
- gardista
- podhlukvod
- hlukvod
- poddružvod
- družvod
- podrodvod
- rodvod
- nadrodvod
- podzdrojvod
- zdrojvod
- podhoufvod
- houfvod
- podkmenvod
- kmenvod
- svorvod
- místonáčelník
- náčelník
Odkazy
Poznámky
- Hlavním motivem spolupráce vlajkařů s německými okupanty byla snaha nahradit členy protektorátní vlády vlastními funkcionáři.[1] Vlajkaři dokonce (pod vedením Ing. Oldřicha Jenáčka) vybudovali vlastní zpravodajskou (výzvědnou) síť, která byla přímo napojena na ústřednu gestapa.[1] Krom Svatoplukových gard vybudovali vlajkaři odborovou ústřednu Česká pracovní fronta, Svaz žen a Mládež Vlajky.[1]
- Hnutí Vlajka se stalo za protektorátu symbolem kolaborace, která byla spojena s ostudnými útoky proti Židům, špiněním domácího a zahraničního odboje a udavačstvím.[1] Za první republiky byla Vlajka krajně pravicový studentský spolek, v období druhé republiky se Vlajka stala ilegální organizaci.[1] V jejím čele stanuli: vůdce vlajkařů Jan Rys-Rozsévač, jeho zástupce Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, sekretář Vlajky Otakar Polívka a další extrémisté.[1]
- V době Protektorátu Čechy a Morava se z prvorepublikové Vlajky stala kolaborantská organizace. Používala název Český národně socialistický tábor–Vlajka (ČNST–Vlajka). Mezi prvorepublikovou „Vlajkou“ a protektorátní „ČNST–Vlajkou“ je značná personální i ideová diskontinuita, ale často je o nich zjednodušeně pojednáváno jako o jedné organizaci („Vlajka“). Vlajka byla v lednu roku 1943 na popud ministra Emanuela Moravce rozpuštěna. Několik bývalých významných vlajkařů se následně angažovalo při vzniku a rozvoji Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM), které okupační úřady naopak začaly intenzivně podporovat. Polovojenskou organizací Vlajky byla Svatoplukova garda (SG).
- Vlajka jako hnutí neměla širokou členskou základnu, obyvatelstvo k vlajkařům pociťovalo silný odpor a ani německá okupační moc je nepočítala mezi perspektivní partnery.[1] Kredit vlajkařů nevylepšil ani útok (7. srpna 1940) několika jejich stovek na sídlo Národního souručenství (NS) v pražské Dušní ulici, při němž sice budovu nakrátko obsadili, ale po několika hodinách je odtud vytlačila protektorátní policie a některé vlajkařské vůdce pozatýkala.[1] Úpadek hnutí byl provázen sílícími spory s Němci, které vyústily k zákazu činnosti Vlajky v lednu roku 1943.[1]
- Ještě před 15. březnem 1939 vlajkaři napadali obchody židovských spoluobčanů a připravovaly pumové atentáty proti židovským firmám a synagogám.[1] Po 15. březnu 1939 udávali vlajkaři demokraticky smýšlející spoluobčany ale především Židy, a to zejména ty, kteří odmítali nosit žlutou Davidovu hvězdu.[1] Byli to právě vlajkaři, kteří zorganizovali pogrom proti Židům v Příbrami a poškodili synagogu v Dobříši.[1]
- Po vyloučení ze SG byl František Směták často (zejména na Vinohradech) fyzicky napadán a inzultován ostatními „konkurenčními“ fašisty.[5] Mezi Smětákovy odpůrce patřil i vysokoškolsky vzdělaný předseda Moslimské náboženské obce v protektorátu, český cestovatel, orientalista, novinář a autor cestopisných knih Mohamed Abdallah Brikcius (1903 – 1959), který byl zastáncem islámu, konvertoval k němu a za protektorátu vydával časopis Hlas Moslimské náboženské obce.[5] Čeští fašisté zcela přirozeně inklinovali k islámu, protože muslimové byli (obdobně jako nacisté) nepřátele Židů.[5]
- Z vězení psal František Směták dopisy československým politikům – včetně prezidenta Klementa Gottwalda, kterého se jimi snažil přesvědčit, že do Vlajky vstoupil proto, aby tam založil komunistickou buňku.
Reference
- PEJČOCH, Ivo. Hnutí Vlajka: Kdo zradil během nacistické okupace Československa? [online]. www sto plus jednicka cz, 2009-06-29 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online.
- ŠÍR, Vojtěch. Svatoplukovy gardy [online]. www fronta cz, 2006-01-14 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online.
- CVACHOVCOVÁ, Klára. Pravda vítězí 1938 protičeskoslovenské vysílání vídeňského rozhlasu. Praha, 2016 [cit. 2019-09-10]. 80 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze; Fakulta sociálních věd; Institut komunikačních studií a žurnalistiky; Katedra mediálních studií. Vedoucí práce PhDr. Mgr. Pavel Suk. s. Vojtěch Musil (strany 29 až 33); Jaroslav Čermák (strana 32); Svatoplukovy gardy (strana 17). Práce o vysílání vídeňského rozhlasu „Pravda vítězí“ (v českém a slovenském jazyce) na podzim roku 1938 (tj. v období bezprostředně předcházejícím a následujícím uzavření Mnichovské dohody).. Dostupné online.
- BÁRTA, Zdeněk. Vlastenec vlajkař Čermák odsouzen k trestu smrti [online]. zdenek barta blog idnes cz, 2019-08-15 [cit. 2019-09-10]. Čermák - Jaroslav, člen Vlajky a velitel jejího polovojenského oddílu Svatoplukova garda byl v roce 1946 odsouzen a popraven za kolaboraci s nacisty.. Dostupné online.
- PADEVĚT, Jiří. Rvačky českých fašounů (Krvavá léta 1938 – 1953) [online]. www televize seznam cz, 2018-01-01 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online.
- PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: František Směták). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 167, 274, 322, 356.
- HLAVINKA, Tadeáš. Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Jan Rys-Rozsévač - český Vůdce a sluneční diktátor [online]. www idnes cz, 2016-09-01 [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- SUCHÁNEK, Marek. Organizace a aktivity českých fašistů na Moravě v letech 1922 – 1945. Brno, 2010 [cit. 2019-09-10]. 146 s. Disertační práce. Masarykova univerzita; Filozofická fakulta; Historický ústav; Historie – České dějiny. Vedoucí práce doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.. s. Gajdovy gardy (strana 51 až 53); Svatoplukovy gardy (strany 76, 78, 111, 112, 115, 116, 130, 136). Práce o vývoji a organizaci českého fašismu na Moravě v letech 1922–1945; Emanuel Jančar (velitel Junáků NOF pro oblast Ostravska). Dostupné online.
- Moravský zemský archiv v Brně (MZA Brno), B 40/3 F, karton 16 (462)
- Moravský zemský archiv v Brně (MZA Brno), B 40/3 F, karton 16 (462)
- 'Nejhnusnější zrádci národa' dostali oprátku [online]. www lidovky cz, 2011-05-02 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
- PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík organizací: Svatoplukovy gardy). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 117, 128, 167, 247, 274, 297, 322, 356, 402, 569, 693.
Literatura
- PEJČOCH, Ivo. Fašismus v českých zemích[nedostupný zdroj]: fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945. Praha: Academia, 2011. Historie. ISBN 978-80-200-1919-6.
- Pejčoch, Ivo – Svatoplukovy gardy (anglicky: The Svatopluk Guards). In: Historie a vojenství. Časopis Vojenského historického ústavu (VHÚ) Praha. 2007, 0018-2583 56; číslo 4; (2007) strany: 36 až 51
- PEJČOCH, Ivo. Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918–1945. Cheb: Svět křídel, 2009.
- Pasák, Tomáš a Pasáková, Jana, ed. Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha: Práh, 1999. 486 stran, (48 stran obrazových příloh); ISBN 80-7252-017-2.
- Nakonečný, Milan. Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu. 1. vydání. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 2001. 332 stran, (16 stran obrazových příloh). ISBN 80-86183-24-6.
Související články
- Vlajka (hnutí)
- František Teuner
- Alois Bohdan Brixius
- Ladislav Kobsinek
- Jan Rys-Rozsévač
- Josef Burda
- Jindřich Thun-Hohenstein
- Jaroslav Čermák
- František Směták
- Arnošt Pořízka