Edmund Hartig

Pocházel z šlechtického rodu Hartigů. Jeho otcem byl rakouský politik Franz von Hartig (1789–1865). Edmund v letech 1835 až 1836 působil na praxi u dolnorakouských státních úřadů a pak vstoupil do diplomatických služeb. Byl povolán jako atašé na vyslanectví do Florencie, roku 1840 v stejné funkci na vyslanectví v Paříži. Stal se legačním tajemníkem. V letech 1846–1859 byl postupně rakouským vyslancem v Kasselu, Kodani (od roku 1852) a Mnichově (od roku 1856).[1][2]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii velkostatkářské (za nesvěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu.[3] V téže době také zasedal i v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam ho vyslal zemský sněm (tehdy ještě Říšská rada nevolena přímo, ale tvořena delegáty jednotlivých zemských sněmů).[4]

Politicky patřil k spojencům Antona von Schmerlinga a horlivým stoupencům takzvané Ústavní strany, která prosazovala liberální a centralistický model rakouského státu, s dominantní rolí německé kultury, a odmítala federalistické aspirace Čechů a dalších neněmeckých etnik.[1] 16. prosince 1865 složil mandát zemského poslance. Již v listopadu 1866 se do zemského sněmu nicméně vrátil, nyní ovšem za městskou kurii, obvod Cvikov – Mimoň.[2] Mandát za tento okrsek v severních Čechách obhájil i v zemských volbách v lednu 1867.[5] V krátce poté konaných volbách v březnu 1867 byl opět zvolen za velkostatkářskou kurii.[6] Zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku, která byla šlechtickým spojencem centralistické Ústavní strany.[2]

V této době probíhaly v českých zemích ostré státoprávní spory. Česká politická reprezentace odmítala rakousko-uherské vyrovnání a neúspěšně žádala uznání svébytnosti českého státu. Poté, co padl konzervativní ministerský předseda Richard Belcredi a vliv v Rakousku převzala opět centralistická liberální skupina, byl Hartig jmenován 4. dubna 1867 Nejvyšším maršálkem Království českého (předseda zemského sněmu). Funkci zastával jen krátce, do 3. srpna 1867. Podle jiného zdroje do roku 1868.[2] 1. dubna 1867[2] se stal také doživotním členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). Zde působil jako zpravodaj při projednávání některých významných předloh, například školských nebo branných zákonů.[1]

Křeslo v zemském sněmu získal opětovně ve volbách roku 1872, znovu za kurii velkostatkářskou.[7] Rezignoval před dubnem 1877.[8]

Byl majitelem statku Mimoň a Vartenberk.[2] V listopadu 1873 ho svým předsedou zvolil Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (Spolek pro dějiny Němců v Čechách). Zemřel v italském San Remu na plicní onemocnění.[2]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Edmund z Hartigu na Wikimedia Commons
• Nekrolog v deníku Bohemia