Albína Dratvová

Albína se narodila se v Praze v úřednické rodině. Studovala na Státním ženském učitelském ústavu v Praze, který absolvovala v roce 1911. Poté v roce 1913 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu. V letech 1913-1917 studovala matematiku a filosofii na Universitě Karlově. Tím byla v roce 1917 byla způsobilá vyučovat filozofii a matematiku na vyšších školách. Zároveň mohla vyučovat na nižších středních školách i fyziku.

V roce 1918 obhájila latinskou dizertaci o Descartově etice u prof. Františka Krejčího a prof. Františka Čády a získala titul PhDr. Začala psát pro středoškolské studenty učebnice. (Logika -1927 a Filosofická propedeutika -1927, Úvod do filosofie pro reálky a reformní gymnásia)

Stále toužila po vědecké práci. Po její habilitaci z filozofie přírodních věd přednášela na Přírodovědecké fakultě UK jako soukromá docentka.

V roce 1927 byla přijata na Ministerstvo školství do pedagogického oddělení. Zde byla zaměstnána až do německé okupace ČSR, kdy sama požádala o odchod do důchodu.

V letech 1941–1947 a působila jako redaktorka časopisu Česká mysl. Kvůli větším rozporům s představiteli katolické církve přestoupila 6. ledna 1941 k církvi českobratrské evangelické, která jí byla názorově bližší, než jiné církve.

Poválečné aktivity projevovala v rámci Jednoty filozofické. Své životní zkušenosti popsala ve studii uveřejněné ve Filozofickém časopise roč.1966.

Jako většina tehdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána[2]. Byla jednou z prvních žen pracujících ve vědě, proto si dobře uvědomovala těžkosti, které ženy musejí a budou muset překonávat při budování vědecké kariery. Řešila sociální a etické konflikty uvnitř rodiny. Pracovala velmi pilně. Mimo jiné se zabývala konfliktem žen "povolání – rodina" a kladla si otázky o smyslu života a etice. Vydobyla si uznání mezi přírodovědci i filozofy. Objektivními informacemi upozorňovala na vyšší vývojové fáze pozitivismu a jejich filozofický přínos.

V letech 1921–1961 si psala osobní deník, ve kterém osobitým způsobem zachycovala své myšlenky i názory v souvislosti s politickými událostmi.

Dalším velkým předělem v jejím životě byla doba od roku 1948 kdy se k moci dostala KSČ. Jen velice obtížně si zvykala na nové pořádky a překážky v zaměstnání i osobním životě. Zejména na půdě univerzity byla opomíjena a její život byl strastiplný a neslučitelný s jejím pracovním zaměřením. Filozofické články a publikace se vládním ideologům jevily jako přebytečné a zbytečné. Jediná uznávaná filozofie byla marxistická. Ve svém deníku Albína Dratvová píše: Jsme prosyceni nedůvěrou, nejistotou,strachem a to obě strany: utlačovaná i utlačující.

Její vzdělání, nadšení, píle a odhodlání, provázející jí po celý aktivní život nepřineslo uznání. Zemřela v domově důchodců v Terezíně v roce 1969.

Když ukončila základní vzdělání, studovala v českém ústavu pro vzdělávání učitelek, kde v roce 1911 získala vysvědčení dospělosti pro vyučování na obecných školách. V roce 1913 se podrobila maturitní zkoušce na akademickém gymnáziu v Praze. Začala studovat od 1913 na filozofické fakultě UK matematiku a filozofii. Titul doktora PhDr. filozofie získala v roce 1918. Latinskou dizertaci o Descartově etice obhájila u prof. F. Čády a prof. F. Krejčího. V roce 1928 se stala Albína Dratvová pracovnicí pedagogického oddělení ministerstva školství a osvěty. V roce 1932 se habilitovala z filozofie přírodních věd.

Doc. Albína Dratvová

Byla ovlivněna prof. Františkem Krejčím, který zdůrazňoval vliv psychologie v rámci filozofických disciplin a přírodovědeckého poznání. Dále ji ovlivnil Josef Durdík, František Čáda i F. X. Šalda. Z cizinců byla ovlivněna Descartem, Pascalem, Humem, Kantem, St. Millem, Darwinem, Jamesem a Planckem.

• O stavech podvědomých a Freudově psychoanalyse, 1921
• O tajích podvědomí, 1925
• Logika (s Ferdinandem Pelikánem), 1926
• Logika (pro gymnasijní typy), 1928
• Úvod do filosofie (pro reálky), 1928
• Problém kauzality ve fyzice, 1931
• Filosofie a školy (s Josefem Fischerem, Janem Blahoslavem Kozákem), 1933
• Heuristické předpoklady fysikálního bádání, 1934
• O aplikabilitě matematiky, 1936
• Planckova filosofie, 1939
• Filosofie (pro gymnasijní typy), 1936
• Filosofie a přírodovědecké poznání, 1939, 2. rozš. vyd. 1946
• Smutek vzdělanců, 1940
• Etika tvůrčí práce, 1941
• Sto let principu o zachování energie, 1943
• Logika a lidé, 1944
• Duše dnešní ženy, 1947
• Filosofie pro VII. a VIII. třídu středních škol, 1947
• Hledání ztraceného kosmu, 1948

• 18. června 1948 – ... věčný strach je nejstálejší duchovní poloha všech nás, tedy i mne. (...) a komunistická strana se rozhodla udělat přítrž (...) kritice. Vedlo to k odstraňování mnohých cenných lidí, došlo i na prezidenta Beneše; mnozí tajně ujeli, ušli, či odletěli za hranice. Jsou z toho škody nesmírné. Karlova univerzita je ochuzena o mnoho výborných učitelů, i nadějných mladých lidí, asistentů i studentů.
• Skončeno 15. srpna 1961 – .... viděla jsem , že v tomto světe už není pro mne místa. Nedovedu se přizpůsobit. Z liberála, říkám veřejně, nikdo neudělá marxistu. Oni sice říkají, že jsem čestný člověk, ale kromě čestných funkcí (...) pro mne nedělají nic.