Irena Dousková

Život

Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová si v 70. letech změnila, jednalo se o otcovo příjmení, a přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxe se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka (např.: týdeník Svobodný hlas, Mladá fronta, časopis České stomatologické komory, časopis Židovské liberální unie Hatikva, měsíčník Maskil). V současnosti působí jako spisovatelka z povolání.

Tvorba

Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila nejprve jako básnířka, a to roku 1988. Vystupovala jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole. Roku 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 básnická sbírka, jež měla recesní název Kadění a byla vytištěna v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Časopisecky autorka publikovala např. v Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu, Tvaru aj. O několik let později se autorka začala věnovat převážně tvorbě prozaické. Od počátku jejímu vypravěčskému charakteru nejvíce vyhovovaly především žánry střední epiky.

Charakteristika tvorby

Mezi hlavní charakteristické rysy autorčiny tvorby, a to jak básnické, tak i převažující tvorby prozaické, patří úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o judaismus.

Čtenářsky nejoblíbenějším a ze strany literární kritiky nejúspěšnějším textem se stala autorčina druhá próza, román Hrdý Budžes. Podle tohoto románu vzniklo stejnojmenné divadelní představení s Bárou Hrzánovou v hlavní roli (Divadlo Antonína Dvořáka Příbram).

Na počátku devadesátých let vydala sbírku básní Pražský zázrak. Její prozaickou prvotinou je román v dopisech Goldstein píše dceři, po něm následoval Hrdý Budžes. Její třetí kniha nese název Někdo s nožem. Nadále se věnuje žánru povídky: sbírky povídek Doktor Kott a Čím se liší tato noc. Na knihu Hrdý Budžes autorka navazuje prózou Oněgin byl Rusák, kterou spolu s režisérem Janem Bornou zdramatizovala pro pražské Divadlo v Dlouhé. V roce 2009 vychází sbírka Bez Karkulky, po prozaické tvorbě se autorka tímto dílem vrátila k básním. V této sbírce vystupuje jako básnířka úzkosti, ale i naděje. Roku 2011 vychází kniha s názvem Darda. Tento tragikomický příběh představuje závěrečnou část autorčiny volné trilogie – Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, Darda. Darda byla uvedena v Divadle Na Jezerce v roce 2012. V hlavní roli Heleny Součkové se opět představila Bára Hrzánová. Medvědí tanec je prozatím posledním prozaickým dílem, jež vyšlo v roce 2014. Román přináší pozoruhodný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici.

Poezie
  • 1992 – Pražský zázrak
  • 2009 – Bez Karkulky
  • 2016 – Na půl ve vzduchu

Próza
  • 1997 – Goldstein píše dceři
  • 1998 – Hrdý Budžes
  • 2000 – Někdo s nožem
  • 2002 – Doktor Kott přemítá
  • 2004 – Čím se liší tato noc
  • 2006 – Oněgin byl Rusák
  • 2008 – O bílých slonech
  • 2011 – Darda
  • 2014 – Medvědí tanec

Příspěvky ve sbornících
  • 2004 – Možná mi porozumíš
  • 2007 – Povídky o ženách
  • 2008 – Šťastné a veselé 2
  • 2009 – Ženy vidí za roh
  • 2010 – Nauč mě milovat
  • 2020 – Krvavý Bronx – povídka S dětmi je kříž

Scenáristika

Ukázka z díla
  • Hrdý Budžes

Jak jsem nedostala slepák

Lampiónovej průvod se pěkně vydařil. Koupila jsem si krásnej růžovej lampión s modrejma kytičkama, ale shořel mi hned odpoledne, když jsem si ho chtěla vyzkoušet. Musela jsem si jít pro novej a ten už tak hezkej nebyl, už měli jenom žlutý a zelený. Ale hlavně, že mě Pepa s Kačenkou pustili. Málem mě nepustili, protože nechtěli, abych šla sama, a se mnou jít taky nechtěli. Lampiónovej průvod se dělá kvůli Velký říjnový socialistický revoluci a tu voni neslavěj. Nakonec Kačenka přemluvila Pepu, aby šel jako v povzdálí za tím průvodem, tam, co už je tma, a vyzvednul si mě, až to skončí. Šli jsme od sochy Vladimíra Iljiče Lenina až k soše Klementa Gottwalda, přes celej Ničín. Pořád jsem se ohlížela, jestli nezahlídnu Pepu. Neviděla jsem ho, ale hned jak byl konec, najednou se odněkud vynořil, úplná bojovka.

Překlady

Povídku Ireny Douskové Zdroj čisté radosti přeložil do jihoindické kannadštiny přírodovědec žijící v Brně Nagavalli Subbanna Kiran. Povídka vyšla v internetovém časopise Ruthumana.[1]

Reference
  1. STEHLÍKOVÁ, Olga. Povědomí o české literatuře? Výhradně přes anglické překlady Kafky, Seiferta a Haška. Czechlit.cz [online]. 2017-07-14 [cit. 2017-07-18]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.