Feminita

Po mnoho let byla feminita neoddělitelně spojena s ženským pohlavím. Průlomový odklon od té doby esencialistického vnímání genderu představila v roce 1949 francouzská feministka a spisovatelka Simone de Beauvoir, která ve své knize Druhé pohlaví napsala, že „ženou se člověk nerodí, ale stává“.[17] Tuto myšlenku, v rámci níž Beauvoir definovala rozdíl mezi pohlavím a genderem, později v roce 1959 převzal americko-kanadský sociolog Erving Goffman a v roce 1990 americká filozofka Judith Butler, která ve svém díle Gender Trouble uvádí, že gender není pevně spjatý s pohlavím, ale spíše představuje sociálně definovaný a proměnlivý set vlastností a rysů, které jsou v průběhu času prostřednictvím maskulinity a feminity přisuzovány buď mužům, nebo ženám.[18]

Na práci Simone de Beauvoir navazovaly i feministky druhé vlny, které věřily, že i přes vrozené rozdíly mezi muži a ženami z hlediska pohlaví, je koncept maskulinity a feminity v lidech konstruován prostřednictvím kultury, v rámci níž jsou ženám přisuzovány vlastnosti jako pasivita, něžnost a submisivita, zatímco mužům je přisuzována agresivita, vůdcovství a inteligence.[19] Dívky jsou pak podle nich od útlého věku prostřednictvím hraček, televize, médií a školy socializovány k tomu, aby se těmto feminním rysům a vlastnostem podřídily.[19][20] Americká feministka Betty Friedan ve své knize The Feminine Mystique z roku 1963 napsala, že příčiny společenského podmanění a útlaku žen leží ve vyobrazení feminity jako dětinské, slabé, pasivní a závislé na mužích a vyzvala k „drastické rekonstrukci kulturního vyobrazení ženství“.[21][22]