Železniční vlečka Kájov–Větřní

Firma Spiro a. s. (později Strojní tovární papírna Ignatz Spiro a synové) založila v tzv. Pečkovském mlýně (Pötschmühle) ve Větřní (Wettern) u Českého Krumlova továrnu na výrobu obalového a novinového papíru v roce 1867. Po zavedení sulfitové celulózky v roce 1883 I. Spiro (1817–1894) získal dominantní postavení v oboru v Rakousko-uherské monarchii, což dosvědčuje i nákladná vila z roku 1893 postavená v Českém Krumlově.[3] Továrna se nacházela v úzkém údolí řeky Vltavy na pozemcích v délce 3 km. V areálu papíren byla zavedena železniční vlečka o rozchodu 760 mm v délce 5 km. Po ní se dopravovalo dřevo ze skladů ke zpracování v brusírně a byly převáženy polotovary mezi jednotlivými provozy.

Generální projekt železniční vlečky z Kájova do jeho továrny byl realizován v roce 1896. Vlečka umožnila dopravu dřeva a uhlí a export vyrobeného papíru s nižšími náklady a rychleji. Rozsahem dopravy i technicky byla vlečka mimořádným projektem nejen v rámci jihočeského regionu. Dopravu surovin mimo tovární areál zajišťovaly smluvně rakouské státní dráhy (Kaiserlich-königliche Staatsbahnen – kkStB). Smlouva byla novelizována roku 1911, když byl zaveden rotační tisk na papírenském stroji zvaném rotačka.[4]

Provoz původní tovární vlečky byl zajišťován koňmi, od roku 1908 byl elektrizován.[5] Elektřina byla bez transformování přenášena dálkovým vedením (třívodičové s měděnými vodiči o průřezu 50 mm², dlouhé 25 km, o přenosovém napětí 15 kV) z vlastní elektrárny ve Vyšším Brodě.[6] Komisionální schválení elektrického provozu se uskutečnilo 24. listopadu 1909.[7]

Trasa vlečky

Provoz tovární vlečky zajišťovaly tři vzhledem odlišné elektrické lokomotivy a dvounápravová dieselová lokomotiva od firmy Orenstein & Koppel Nordhausen typ V 1301 o síle 35 koní (vyrobená v roce 1919).[8]

Elektrická lokomotiva se v areálu papíren pohybovala do vzdálenosti 300 m od poslední výhybky ve směru na Kájov, místo bylo označeno signálním kůlem. Před příjezdem vlečkového vlaku kkStB z Kájova byla odstavena na vedlejší kolej.

Vodu do tendrů pro lokomotivy státních drah dodávala firma Spiro bezplatně. Za převoz jednoho vozu jedním směrem zaplatila 3 K, za cestu z Kájova do Pečkovského mlýna a zpět 18 K, za cestu z Kájova na Hrotovou úvrať a zpět 12 K.[4]

Vlečku z Kájova do Větřní obsluhovaly lokomotivy řady řady 310.0 dvakrát denně. V důsledku nárůstu výroby vzrostl i vlečkový provoz (ze 4000 vozů ročně v roce 1905 na 15 000 vozů ročně ve 20. letech 20. století). V roce 1925 byly poprvé použity silnější lokomotivy 423.0.[4] Roku 1926 byl v papírnách vybudován provoz na natronovou celulózu a Spirova továrna se stala soběstačnou. V září 1929 byla vytvořena akciová společnost a provozy byly zmodernizovány (1935 nová rotačka, největší ve střední Evropě). V podniku bylo sedm papírenských strojů o šíři od 1,8 do 4,0 metru, které za 24 hodin vyrobily až dvacet vagónů papíru. Na celkovém objemu vývozu československého papírenského průmyslu se společnost podílela 47 %. Po sloučení továrny s rakouskou papírnou Steyrermühle ve Steyru v roce 1941 však došlo ke poklesu výroby.[9]

V letech 1959–1961[11] bylo na vrcholu stoupání vlečky postaveno nádraží zvané „Hrotová úvrať“[12] s pěti dopravními kolejemi, vybavené elektromechanickým zabezpečovacím zařízením se světelnými návěstidly. Sloužilo jako předávací nádraží mezi dráhou a vlečkařem. Bylo nepřetržitě obsazeno výpravčím, který byl zaměstnancem papíren. K přestavbě vlečkového kolejiště došlo v letech 1960–1966, kdy byly úzkorozchodné drážky přestavěny na normální rozchod a trolejové vedení demontováno.[13] Z Kájova do stanice „Hrotová úvrať“ zajížděly lokomotivy Československých státních drah (ČSD) řady T 435.0, později T 478.1, T 478.2 a T 478.3, dále již lokomotivy papíren T 478.5, T 448.0 a T 334.0. V roce 1974 se po vlečce přepravovalo okolo 200 vagónů denně a objem ještě narůstal.[14] Na konci 80. let 20. století dosáhl roční obrat 28 000 vozů.[8]

Po roce 1989 se situace změnila. V roce 1990 byla založena akciová společnost Jihočeské papírny Větřní s provozy ve Větřní, Českých Budějovicích, Přibyslavicích a Červené Řečici. V roce 1992 došlo k transformaci na holding a JIP - Papírny Větřní, a. s.[15][16] se stává dceřinou společností holdingu. V letech 1992–2002 došlo k odprodeji podílů v dceřiných společnostech, kromě Větřní. V roce 2007 byla Společnost vyčleněna ze skupiny Jihočeské papírny, a.s., a prodána novému majiteli. Počet zaměstnanců klesl z 2 750 osob na 350 osob v roce 2019. Po plynofikaci kotelny v roce 1994 objem přepravy poklesl na 50–100 vozů měsíčně v roce 2010.[4] Provoz vlečky v roce 2001 je zachycen na fotografiích[17] a zaznamenán v jízdním řádu z roku 2006.[18] Vlečka byla v provozu ještě v roce 2012.[19] Provoz byl zastaven před rokem 2015.[20]

• KOZÁK, Roman; HAJNÍK, Roman; ŠLÉGR, Vladislav. Svět šumavských železnic. 1. vyd. Praha: Paseka, 2014. 296 s. ISBN 978-80-7432-345-4.
• BIDNER, Milan; KAFKA, Jiří; VIKTORA, Jan. Železnice Českobudějovicka od počátku po současnost. 1. vyd. České Budějovice: Milan Binder, 2018. 206 s. ISBN 978-80-8727-711-9.
• EFMERTOVÁ, Marcela C. Elektrotechnika v českých zemích a v Československu do poloviny 20. století: Studie k vývoji elektrotechnických oborů. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 211 s. ISBN 80-85983-99-0.
• SKÁLOVÁ, Marie. Vina nevinných. 1. vyd. Rudolfov: Jelmo, 1996. 122 s. ISBN 80-238-1143-6.

• Papírny Větřní

• Železniční trať České Budějovice – Černý Kříž
• Kájov (nádraží)
• Seznam železničních tratí v Česku
• Seznam českých a slovenských lokomotiv
• Lokomotiva 103

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Železniční vlečka Kájov–Větřní na Wikimedia Commons
• Železniční vlečka Kájov–Větřní na OpenStreetMap