Barnabité

Původní společenství se nazývalo Clerici S. Pauli decollati (Klerikové stětí sv. Pavla) a sídlilo u kostela sv. Pavla při Pavijské bráně v Miláně. Toto nové společenství schválil 18. února 1533 papež Klement VII. jako kongregaci pod jurisdikcí arcibiskupa milánského. 28. července 1535 potvrdil tuto kongregaci také papež Pavel III. pod jménem Clerici Regulares Sancti Pauli, povolil členům skládat slavné sliby a podřídil je Svatému stolci. V roce 1538 přesídlila kongregace do starého kláštera a chrámu sv. Barnabáše u milánských městských hradeb. Podle patrona tohoto chrámu začali být nazýváni barnabité. Papež Julius III. vydal v roce 1550 dvě buly, jimiž přeměnil kongregaci na řád a potvrdil a rozšířil jeho privilegia.

Barnabité zahájili své působení v Lombardii a v Benátsku a získali si svým životem i postoji řadu příznivců. Mezi nimi zaujímali přední místa kazatel a pavijský biskup Alexandr Sauli a jeho žák Karel Boromejský, František Bianchi a František Saleský, který uvedl řád do Francie.

V českých zemích působila pouze jediná kolej, která byla zřízena na pomoc rekatolizaci Prahy roku 1627 při kostele sv. Benedikta na Hradčanech císařem Ferdinandem II. Tato kolej byla zrušena v roce 1786. Krátce před pražskou kolejí vznikla roku 1625 kolej u sv. Michala ve Vídni, odkud přišli někteří klerikové do Prahy.

Základním úkolem řádu barnabitů je práce na obnově římsko-katolické konfese křesťanského života v rodinách, na prohloubení náboženského života ve farnostech a v počátcích činnosti i při nápravě kněžských mravů. Prostředky k dosažení těchto cílů byly lidové misie, systematická kazatelská činnost a výchova a vzdělávání mládeže prostřednictvím katecheze. Členové řádu si rovněž kladou za cíl rozněcovat lásku ke službám Božím a vést Boží lid k ochotnému přijímání svátostí. V 18. století se barnabité obrátili také k zámořským misiím.

Zvláštností barnabitů je zanícení pro pečlivé studium a výklad Epištol sv. Pavla. Další odlišností řádu je skládání 4. slibu, jimž se řeholní klerikové zavazují, že nebudou sami usilovat o žádný církevní úřad či důstojenství, které přijmou jedině na výzvu nebo příkaz Svatého stolce.

V čele řádu stojí generální probošt, který je volen generální kapitulou na tři roky a může být zvolen maximálně dvakrát po sobě. Sídlí v Římě. Představeným každého řeholního domu, tzv. koleje, je probošt. Kontrolu vykonávají vizitátoři dvakrát ročně. Klerikové užívají řádové jméno s titulem Don. V roce 1990 měl řád ve světě 71 domů, v nichž žilo 423 řeholníků, z nich 327 kněží.

V červeném poli stojí zlatý kříž na zlatém trojvrší a po stranách jsou zlatá písmena P. A., která znamenají "Paulus Apostolus".

Barnabité nosí běžný černý soukenný talár světských kněží, který se však nezapíná, ale jen překládá a převazuje pásem. V chóru řeholníci užívají rochet.

Barnabité se zapsali do dějin zavedením zvyklosti vyzvánět v pátek a spolu s kapucíny, jezuity a oratoriány se zasloužili o rozšíření čtyřicetihodinové pobožnosti, kdy je po tuto dobu nepřetržitě vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost Oltářní.

• JIRÁSKO, Luděk. Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Fénix, 1991. 173 s. ISBN 80-85245-11-6.

• BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích - řeholní klerikové. Praha: Libri, 2008. 184 s. ISBN 978-80-7277-357-2.

• Pavel Vlček, Petr Sommer, Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů. Praha Libri 1997, 107 - 108.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Barnabité na Wikimedia Commons
• Barnabité ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky řádu