Čop

Čop byl poprvé zmíněn v listinách v roce 1281, ale po mnoho staletí se vyvíjel velmi pomalu.

Historie Čopu v moderní době je zcela svázána s výstavbou železniční sítě: v letech 1871–73 vznikla trať z Koroleva u Chustu do Sátoraljaújhely s odbočkami z Batova do Mukačeva a z Čopu na sever do Užhorodu a na jih do Kisvárdy. Z Mukačeva byla trať v roce 1887 prodloužena přes karpatský hřeben do Lvova. Z Užhorodu byla trať v letech 1894–97 prodloužena k severu do Velkého Berezného a v roce 1905 přes Sambor také do Lvova. V roce 1905 vzniklo také spojení na východě přes Jasiňu do východní Haliče a Bukoviny. Čop se tak během jedné generace stal významným dopravním uzlem pro celou monarchii.[1]

S rozpadem habsburské monarchie připadl Čop ke Slovensku na základě žádosti, kterou Edvard Beneš přednesl 25. března 1919 na pařížské mírové konferenci. Československá armáda obsadila Čop 29. dubna. O měsíc později zahájila ofenzívu vojska Maďarské republiky rad a na východním Slovensku postoupila až k polské hranici. Po dalším zákroku u dohodových mocností stanovila nejvyšší rada 12. června 1919 maďarské hranice a maďarská vláda byla po ultimátu nucena svá vojska stáhnout. Čop byl opět obsazen československou armádou 22. července 1919 a stal se součástí Slovenska; spadal pod politický a soudní okres se sídlem v Královském Chlumci.[2]

Tak tomu bylo až do až do první vídeňské arbitráže (2. listopadu 1938), kterou Československo ztratilo jižní Slovensko a jihozápad Podkarpatské Rusi ve prospěch Maďarska.

Navzdory ujištění sovětských představitelů (Molotov 21. března 1945), že při odstoupení Karpatské Ukrajiny bude zachována východní hranice Slovenska, obsadil a anektoval Sovětský svaz pruh území podél hranice od Čopu až po polskou hranici se železniční tratí v údolí Uhu.[3] Tehdy Slovensko ztratilo 250 km² území v okresech Kráľovský Chlmec a Veľké Kapušany, mj. obce Ašvaň, Batva, Čop, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová a Téglás; jako náhradu dostalo Československo v roce 1946 pouze obec Lekárovce[4].

Od 15. května 2003 do administrativně-teritoriální reformy v červenci 2020 měl Čop status města oblastního významu.

V Čopu žije zde necelých 9 000 obyvatel (2020), z nichž přibližně 40 % tvoří Ukrajinci a Rusíni, 40 % Maďaři, zbytek pak Romové, Rusové, Bělorusové, Slováci a Židé.

Čop je známý především díky tomu, že je první ukrajinskou železniční stanicí po příjezdu ze Slovenska a Maďarska (s Maďarskem je zde i silniční přechod). Společně s Čiernou nad Tisou a Záhony tak tvoří velký a složitý železniční uzel, neboť se zde stýká normální evropský rozchod kolejí (1435 mm) s ruským (1520 mm). Zastavují tu tedy vlaky spojující Bratislavu, Košice, Vídeň a Budapešť a přes Čop, Mukačevo a Lvov s Kyjevem a Moskvou; těm se zde mění podvozky. Další, méně vytížená trať vede přes Užhorod a Sambir do Lvova. Z Čopu vedou normálněrozchodné tratě třemi směry (do Maďarska, na Slovensko směr Košice a přes Vynohradiv do Rumunska), širokorozchodné čtyřmi směry: do Záhony, do Čierné nad Tisou a dvě tratě do ukrajinského vnitrozemí – směrem na sever (Užhorod, Lvov) a směrem na východ, kde jsou dvě větve – přes Mukačevo do Stryje a přes rumunské území a Jasiňu do Kolomyje a Ivano-Frankivska.

• Milove, Ukrajina
• Sokołów Małopolski, Polsko
• Záhony, Maďarsko
• Čierna nad Tisou, Slovensko

• 
  Kostel
• 
  Nádraží pro dálkové vlaky
• 
  Nádraží pro příměstské vlaky
• 
  Hranice se Slovenskem