Kódování znaků

Zatímco znaková sada je prostý souhrn znaků, kódování znaků definuje navíc i přiřazení kódů jednotlivým znakům. Kódem může být například Morseova abeceda, kódující písmena latinky, číslice a několik dalších znaků pomocí sérií dlouhých a krátkých stisků telegrafního klíče, nebo kombinace dírek na děrném štítku nebo děrné pásce; ve výpočetní technice se však znaky nejčastěji reprezentují celými čísly, která se například ve standardu Unicode nazývají kódový bod (anglicky code point). Pro kódování znaků se někdy používá termín kódovaná znaková sada (anglicky coded character set), ale v praxi se oba termíny často používají jako synonyma. Protože znaková sada obvykle zahrnuje jak tisknutelné tak netisknutelné znaky, není starší termín pro kódování znaků abecedně-číslicový kód příliš vhodný. ČSN pro znakovou sadu používá termín soubor znaků, který však obsahuje slovo soubor používané jinde ve výpočetní technice ve významu sada dat umístěných na datovém médiu.

V mnoha operačních systémech se pro kódování znaků používá termín kódová stránka (anglicky code page, codepage případně codeset), v některých prostředích termín abeceda (anglicky alphabet).

Konvenční znakové sady a kódování znaků byly shodné, stejný standard specifikoval, které znaky byly dostupné a současně jak mají být zakódovány v sekvencích kódových jednotek (obvykle jeden znak na kódovou jednotku). Z historických důvodů MIME a jiné systémy založené na těchto sadách používaly termín znaková sada i pro systémy pro kompletní kódování sekvencí znaků do sekvence bytů (oktetů).

Unicode a jeho paralelní standard ISO 10646, tuto ideu překonávají oddělením dostupných znaků a jejich číslování od toho, jakým způsobem jsou tyto znaky kódovány jako série „kódových jednotek“ (čísel omezené velikosti) a jakým způsobem jsou tyto jednotky kódovány do sekvence bytů (oktetů). Cílem této dekompozice je ustavit univerzální znakovou sadu, která může být kódována množstvím způsobů. Proto byly zavedeny následující pojmy:

Znakový repertoár

plná sada znaků podporovaná daným systémem. Tento repertoár může být uzavřený nebo otevřený, dovolující rozšiřování (což je případ Unikódu). Základní sady latinky, řecké abecedy a cyrilice mohou být rozděleny na písmena, číslice, interpunkci a několik speciálních znaků, jako je např. mezera. Dokonce i zde představuje určitou komplikaci diakritika, protože může být implementována buď pomocí znaků obsahujících diakritiku (což je mnohem jednodušší při zpracování), nebo pomocí kombinace základních znaků a diakritických znaků (což dovoluje mnohem větší volnost kombinací). Znakový repertoár jiných skriptovacích systémů, jako jsou arabský nebo hebrejský, je mnohem složitější, protože zahrnuje možnosti jako je obousměrný text a různá spojování glyfů (grafických interpretací znaku) v různých situacích.

Kódovaná znaková sada

určuje, jak má být reprezentován repertoár znaků užitím nezáporných celých čísel nazývaných kódové body. Např. znaku velké „A“ může být přiřazeno číslo 65, znaku velké „B“ 66 atd., až je pokryta celá abeceda. Určitá sada znaků a jejich čísel pak tvoří kódovanou znakovou sadu. Kódované znakové sady mohou sdílet stejný repertoár, ale mapovat jej jiným způsobem, jak je tomu např. u ISO-8859-1 a kódových stránek IBM CP037 a CP500. V kódované znakové sadě představuje jeden kódový bod jediný znak.

Forma kódování znaků (CEF)

popisuje převod kódů z kódované znakové sady na sadu celočíselných hodnot kódu pro ukládání v systému reprezentujícím čísla v binární formě za použití omezeného počtu bitů (prakticky každý počítač). CEF tedy předepisuje např. způsob jak převést kódový bod např. z rozmezí 0 až 1,4 miliónu na sérii jedné nebo více hodnot kódu v rozmezí např. od 0 do 65535 (16bitové číslo).

Nejjednodušší je zvolit takovou formu kódování (CEF), kde každému bodu kódu odpovídá jedna hodnota kódu. To je však neúsporné – např. pro kódování latinky stačí 1 byte (viz 7bitové ASCII), zatímco Unicode vyžaduje minimálně 21 bitů (prakticky 3 byty). Proto byla definována kódování UTF-8 (po bytech) resp. UTF-16 (po slovech), která kódují znak do sekvence bytů resp. slov (dvoubytů).

Systém kódování

definuje rozklad kódových hodnot na byty. V praxi jde o to, že některé systémy při ukládání ukládají vícebytová čísla v pořadí od nejvyššího byte k nejnižšímu (little endian) a jiné v pořadí od nejnižšího k nejvyššímu (big endian). Je vhodné poznamenat, že kódování UTF-8 tyto komplikace obchází, přičemž je navíc kompatibilní s ASCII. Existují také složená kódování, která používají escape sekvence pro přepínání mezi několika jednoduchými schématy (jako ISO/IEC 2022) a kompresní schémata, která minimalizují počet bytů na jednotku kódu (SCSU, BOCU a Punycode).

Součástí standardů pro kódování znaků je obvykle i informace, jakým způsobem se v konkrétním jazyce provádí lexikální (abecední, alfabetní, …) řazení. Řazení nelze většinou provést jen prostým porovnáním kódových hodnot znaků (tzv. ordinální řazení), protože většina jazyků má různé výjimky (např. české Ch). Ne vždy lze realizovat lexikální řazení přidaných znaků do znakové sady.

Aby nemusel uživatel u každé stránky hledat v menu znakovou sadu vhodnou pro její zobrazení, je možné v HTML hlavičce uvést znakovou sadu, ve které byla daná stránka vytvořena.

<META HTTP-EQUIV="Content-Type" CONTENT="text/html; charset=Windows-1250">

pro sadu Windows-1250 (sada používaná v českých Windows).

<META HTTP-EQUIV="Content-Type" CONTENT="text/html; charset=ISO-8859-2">

pro texty vytvořené ve standardizované sadě ISO 8859-2, např. v Linuxu.

<META HTTP-EQUIV="Content-Type" CONTENT="text/html; charset=UTF-8">

UTF-8 je vhodné použít pro vícejazyčné dokumenty a stránky obsahující zvláštní znaky nepodporované předchozími sadami (ve Windows XP je ukládání do UTF-8 podporováno v Poznámkovém bloku).

Všechny dnes běžně rozšířené prohlížeče (Windows Internet Explorer, Firefox, Opera) tento tag implementují, jeho interpretace však závisí také na nastavení webového serveru. Stránka zobrazená z lokálního disku správně může při stažení ze serveru vypadat jako „rozsypaný čaj“ – dokud uživatel nevnutí prohlížeči ručně správné kódování nebo neupraví nastavení webserveru, který posílá prohlížeči chybnou informaci o kódování v hlavičce HTTP.

Poměrně univerzálně fungující možností je vkládání znaků pomocí escape sekvencí. Sekvence &#n; zobrazí znak s unikódovou hodnotou n. Například sekvence &#225; zobrazí český znak á. V tomto případě byla hodnota znaku uvedena decimálně, pokud bychom ji chtěli uvést hexadecimálně, použijeme sekvenci &#xn; (např. &#xE1; pro znak á).

ASCII je nepochybně základním kódováním, z kterého vychází v euro-americkém prostoru ostatní standardy. Drtivá většina osmibitových znakových sad pouze rozšiřuje ASCII tím, že přidávají významy kódům 128-255, které se v ASCII nepoužívají.

Standardy ISO/IEC 8859-x definují osmibitové znakové sady, používané zvláště v UNIXu/Linuxu. Novější unixové distribuce již přecházejí na Unicode s kódováním UTF-8.

Operační systémy rodiny Microsoft Windows používají několik osmibitových kódování, více nebo méně podobných standardům ISO8859-x. Kromě toho interně používají pro definici fontů šestnáctibitovou znakovou sadu WGL-4 (windows glyph 4), která obsahuje všechny znaky ze zde zmiňovaných kódových stránek Windows-1250 až Windows-1258.

Tyto znakové sady jsou osmibitovým kompatibilním rozšířením ASCII (definují navíc význam kódů 128 až 255).

• ISO/IEC 646
• ISO/IEC 6937 kódování českého a jiných evropských jazyků v DVB
• EBCDIC kódování IBM, které mělo konkurovat ASCII, ale moc se neujalo
• KOI: kódování bývalého sovětského bloku; 7bitové: KOI7 a 8bitová: KOI8-R, KOI8-U, KOI8-CS
• ISCII indické 8bitové kódování
• VISCII vietnamské kódování
• Big5
• HKSCS
• Guobiao
• GB2312
• ISO/IEC 2022, Shift-JIS, EUC

• Abeceda
• ASCII art
• EBCDIC
• ISO/IEC 10646
• Unicode
• UTF-8
• Znak (počítače)
• Znaková sada ZX Spectrum