ASCII

V první tabulce (kódy 0h až 1Fh) jsou řídicí kódy, speciální netisknutelné znaky, sloužící k řízení datového přenosu, k formátování tisku, případně k jiným účelům (např. escape se používal pro sekvence sloužící ke konfiguraci tiskárny). V druhé, třetí a čtvrté tabulce jsou běžné tisknutelné znaky.

Výjimkou je znak mezera na začátku druhé tabulky (decimální kód 32, hexadecimální 20h, zkratka SP) který může být počítán jak k řídicím, tak k tisknutelným znakům a řídicí znak DEL (decimální kód 127, hexadecimální 7Fh) na konci poslední tabulky. Tip: Tyto ASCII kódy se dají napsat v české klávesnici.

Tyto neviditelné znaky byly určeny pro řízení dálnopisu nebo tiskárny, ale v současnosti se z nich využívá jen poměrně malá část. Nejčastěji používané speciální znaky jsou:

• SPC – space, mezera, „prázdný znak“
• HT – Horizontal Tab – tabulátor
• LF – Line Feed – odřádkování
• CR – Carriage Return – návrat vozíku

Ani pro používání těchto kódů neexistuje všeobecně přijímaný standard. Například unixové operační systémy včetně Linux a Apple Mac OS X používají pro odřádkování kód LF, systémy DOS a Windows používají kombinaci CR+LF, Apple systémy z období před Mac OS X používají kód CR. (viz Nový řádek)

Ostatní speciální znaky se používají například pro definici komunikačních protokolů při komunikaci mezi počítači. Zde je význam speciálních znaků podle původního standardu.

První verze znakové sady ASCII z roku 1963[1] se výrazně odlišovala od verze publikované v roce 1967 – neobsahovala malá písmena a některé řídicí znaky měly jiné významy nebo kódy.

Znaková sada ASCII z roku 1967 se stala základem většiny kódování znaků (význačnější výjimkou je kódování EBCDIC, které vyvinula firma IBM pro své sálové počítače přibližně ve stejné době, kdy vznikal kód ASCII). Představuje rozumný kompromis mezi minimalistickými sadami obsahujícími pouze písmena základní latinské abecedy, číslice a několik málo interpunkčních symbolů a bohatými znakovými sadami, jejichž příkladem je sada symbolů používaných programovacím jazykem APL.

Prvním směrem úprav ASCII bylo vytváření sedmibitových národních sad popsané v normách CCITT V.3 (později CCITT nebo ITU-T T.50), ISO/IEC 646 a ECMA-6. Tyto sady také zaváděly mezinárodní abecedu jako mírně upravenou verzi verzi amerického ASCII kódování (nahrazením znaku dolar znakem měnové jednotky a znaku tilda nadtržítkem).

Čeština používá tolik znaků s diakritikou, že pro ni nebylo možné vytvořit sedmibitovou znakovou sadu podle ITU-T T.50 nebo ISO-646. Pro výstup na tiskárny však bylo možné použít jiný postup popsaný v těchto normách – přetisk písmene jiným znakem, který vytváří diakritické znaménko; znak apostrof je použitelný jako čárka, znak nadtržítko (případně vlnovka) lze nouzově použít místo háčku.

Okolo roku 1980 se začínají ve větší míře používat a definovat osmibitové znakové sady. Tyto sady mají mnoho výhod, díky kterým se používaly přibližně tři desetiletí – umožňují vytvořit funkční národní prostředí pro jeden nebo několik jazyků, nemají velké nároky na systémové prostředky, identita jeden oktet = jeden znak = jedna tisková pozice zjednodušuje programování.

Problémem bylo, že mezinárodní normy pro osmibitové sady vznikly poměrně pozdě, takže mnoho dodavatelů software a hardware vytvořilo svoje vlastní sady, které často dosáhly většího rozšíření než mezinárodní normy. Existence nejméně šesti kódování češtiny vedla k problémům při komunikaci po síti a výměně dat. K dalším nevýhodám patří nemožnost používání jednoho kódování pro texty ve více jazycích a špatná podpora asijských jazyků. Snaha odstranit tyto nevýhody vedla k vytvoření jednotného standardu ISO/IEC 10646 – Unicode.

Většina osmibitových kódování používala pro prvních 128 kódů kód ASCII, případně jeho mezinárodní variantu. Rozšíření osmibitových kódování a zahájením práce na univerzální znakové sadě v roce 1991 vedlo k tomu, že do nových verzí mezinárodních standardů byla nakonec převzata sada ASCII bez jakýchkoli změn.

Většina kódování vzniklých po roce 1970 tak zahrnuje ASCII kód nebo jeho nějakou modifikaci. Poměrně časté je rozšíření kódování o semigrafické znaky, které se překrývají se znaky řídicími, systém pak může poskytovat dvě metody výpisu na obrazovku; jedna vypisuje semigrafické znaky, druhá interpretuje tytéž znaky jako řídicí. Další kódování z ASCII pouze volně vycházejí – mnoho kódování nedodržuje rozdělení na oblast řídicích a tisknutelných znaků, některá zachovávají pouze kódy písmen a číslic, případně některých speciálních znaků. Příkladem takových kódování je kódování Cork evropských fontů pro sázecí program TeX nebo sedmibitová abeceda pro GSM definovaná v GSM 03.38.

Znak ESC (escape) se používá např. pro definici tzv. escape sekvencí používaných pro rozšíření ASCII kódu pro různé účely. Jeden nebo několik znaků následujících znak ESC nejsou interpretovány jako ASCII kódy, ale mohou mít speciální význam – například mohou definovat novou pozici kurzoru na obrazovce terminálu nebo mohou definovat velikost fontu používaného tiskárnou, přepnout tiskárnu ze znakového do grafického módu atd.

Organizace ANSI definovala sekvence určené pro ovládání znakových terminálů. Tyto sekvence zahrnují např. posun kurzoru na určitý řádek a sloupec obrazovky.

Faktickým standardem pro starší jehličkové tiskárny jsou escape sekvence používané firmou Epson.