Chorvatské Záhoří

Krajina v chorvatském Záhoří je zemědělsky intenzivně využívána

V 16. století se do oblasti Záhoří stěhovalo obyvatelstvo, které prchalo před střety válek s Turky. Ty zachvátily většinu území dnešního Chorvatska a jediné Záhoří bylo dostatečně daleko od míst bojů. Kromě sedláků a prostého lidu se do této oblasti přestěhovala také šlechta, která zde dala vybudovat řadu svých sídel - hradů a zámků. Postupem času vznikly rozestrkané a řídce osídlené vesnice. Války s Turky byly finančně nesmírně náročné, což znamenalo vysokou povinnost odvodů vůči místnímu obyvatelstvu, které se bouřilo. Selské bouře byly v této oblasti časté a nejznámější z nich, kterou vedl Matija Gubec, byla dokonce předmětem historického románu spisovatele Augusta Šenoy.

V druhé polovině 19. století se díky rozvoji průmyslu intenzivně rozvíjela ta sídla, která se nacházela v nejníže položených oblastech, v okolí řek. Dobře se dařilo textilnímu průmyslu. V roce 1886 byla zprovozněna železnice Zaprešić–Varaždin, údolím řeky Krapiny. Podobně, jako tomu však bylo v jiných oblastech dnešního Chorvatska na přelomu 19. a 20. století, i v Záhoří se projevil faktor přelidnění zemědělských oblastí. Bylo stále těžší se uživit, což vedlo k silnému vystěhovalectví z oblasti. Záhořané se tak stěhovali do Záhřebu, střední Slavonie, ale také i do zahraničí.^[zdroj?] V 60. letech 20. století došlo v oblasti k útlumu těžby, což zvýšilo míru nezaměstnanosti v regionu. V současné době má Záhoří hustotu osídlení okolo 110 obyvatel/km².

Chorvatské Záhoří přestavuje mírně zvlněnou krajinu. Kromě Medvednice se v jeho centrální části nachází ještě vrchovina Ivančšica. Nejvyšší vrcholy obou formací však nepřekonávají 1100 m. Dvě menší pahorkatiny, které se v oblasti nacházejí, nesou název Maceljsko gorje a Kalničko gorje.

Území chorvatského Záhoří přetíná na dvě poloviny severo-jižním směrem řeka Krapina, v jejímž údolí je vedena kromě zmíněné železniční trati také i dálnice spojující Záhřeb a Maribor.

Chorvatské Záhoří je v současné době administrativně rozděleno na tři celky: Záhřebskou, Varaždinskou a Krapinsko-zagorskou župu. Jako region spíše kulturní nemá Záhoří definovány jasné hranice, a tak také není znám přesný počet jeho obyvatel. Odhaduje se nicméně, že v něm žije okolo 200 000 lidí.^[zdroj?]

Nejznámějším turistickým objektem^[zdroj?] v regionu je hrad Trakošćan.

V současné době si chorvatské Záhoří zachovalo svůj rurální charakter. 4/5 záhořských sídel pod 500 obyvatel. Z hlediska turistického se na chorvatské Záhoří hledí jako na oblast se značným potenciálem. Jako jedna z mála regionů v Chorvatsku má výrazně středoevropský ráz; nacházejí se zde četné hrady a zámky. Mezi nejznámější hrady patří například Trakošćan či Veliki Tabor. Poslední zmíněný je zapsaný, spolu s historickým centrem Varaždinu, na listině památek UNESCO. Varaždinske, Stubičke, Tuheljske a Krapinske Toplice jsou navíc lázeňská sídla.

Z etnografického hlediska je záhořský region velmi bohatý.^[zdroj?] V různých městech se nacházejí četná muzea a skanzeny.

V 19. století sepsal chorvatský realistický spisovatel August Šenoa známý historický román Seljačka Buna, který se na území Záhoří odehrává.

V době existence komunistické Jugoslávie se v oblasti pořádal pochod Titovým rodným krajem, který vedl ze Záhřebu záhořskou krajinou až do jeho rodiště v Kumrovci.

• Josip Broz Tito (původem z Kumrovce).
• Franjo Tuđman (původem z Velikého Trgovišće).

• Slovinské Záhoří
• Dalmatské Záhoří