Vytautas Landsbergis

Manželka Vytautase Landsbergise je Gražina Ručytė-Landsbergienė – pianistka, profesorka na Litevské Hudební Akademii. Dcery Jūratė a Birutė jsou také hudebnice. Syn Vytautas je literát a filmový režisér.

3. června 1988 byl profesor V. Landsbergis zvolen do iniciativní skupiny Litevského Sąjūdisu a na ustavujícím sjezdu Sąjūdisu, který se konal 22. – 23. října, do jeho Sněmu a do Rady Sněmu. Od 25. listopadu 1988 do 21. dubna 1990 byl V. Landsbergis předsedou Rady Sněmu Sąjūdisu a od 15. prosince 1991 jeho čestným předsedou. 26. března 1989 voliči Panevėžysu zvolili V. Landsbergise lidovým poslancem SSSR a 24. února 1990 poslancem Nejvyššího Sovětu Litevské SSR.

11. března 1990 byl Vytautas Landsbergis zvolen předsedou Nejvyššího Sovětu Litevské SSR, předsedal parlamentní schůzi, na které v ten den byl vyhlášen Zákon o obnovení nezávislosti Litvy. Podle Prozatímní Ústavy se stal nejvyšším činitelem státu, tj. vládcem (presidentem právě vzniklého) státu.

V letech 1990-–1992 byl V. Landsbergis jedním z vedoucích činitelů Rady Baltských států a v letech 1990–1991 předsedou redakční (návrhové) Komise Ústavy Litevské Republiky. Za jeho předsednictví byly konečné návrhy Ústavy předloženy ke schválení hlasováním na podzim roku 1992, jeden z nich byl přijat v referendu. V. Landsbergis tento návrh Ústavy promulgoval a vyhlásil dne 6. listopadu. Mimo to byl V. Landsbergis předsedou delegace dvoustranných mezistátních jednání se SSSR. Litva se pod jeho vedením ubránila jak hospodářské blokádě, tak ozbrojené agresi ze strany SSSR a dosáhla mezinárodního uznání své obnovené nezávislosti a také dohodu s Ruskem (roku 1992) o odchodu Ruské armády z území Litvy.

Ve volbách v říjnu – listopadu 1992 byl V. Landsbergis zvolen členem Sněmu Litevské Republiky a od té doby hlasovaným rozhodnutím spojené opozice ve Sněmu "Vlasteneského srozumění (lit. Tėvynės Santaros)" byl činný jako lídr opozice v Litevském parlamentu. Byl taktéž členem delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a také členem delegace do Baltského shromáždění.
1. května 1993 při založení Litevskou stranu konzervativců (tehdejší název) byl V. Landsbergis zvolen jejím předsedou. V letech 1995, 1998 a 2000 jím byl zvolen opakovaně a v této funkci setrval až do roku 2003.

Ve volbách v roce 2000 byl počtvrté zvolen členem Litevského parlamentu a až do roku 2004 opět pracoval v delegacích do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a do Baltského shromáždění.
Od roku 2003 byl předsedou politického výboru Vlasteneckého svazu a členem Prezídia.

V letech 2003-2004 byl V. Landsbergis Sněmem Litevské Republiky delegován jako pozorovatel Evropského parlamentu a od 1. května 2004 jako plnoprávný člen Evropského parlamentu.
13. června 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 v Litvě byl zvolen do druhé kadence.

V. Landsbergis je litevský politik, historik umění, hudby a kultury, publicista a veřejný činitel. Vydal kolem 30 knih, ve kterých z počátku hlavně rozebíral tvorbu M. K. Čiurlionise a v pozdějších letech otázky litevské a mezinárodní politiky. Vydal také sbírky básní a vzpomínek. Zredigoval a vydal všechna Čiurlioniova díla pro klavír.

Profesor V. Landsbergis byl dlouhá léta členem vedení a sekretariátu Svazu Hudebních skladatelů, dosud je předsedou společnosti M. K. Čiurlionise a také čestným předsedou Litevské šachové federace. V roce 1952 získal třetí místo na mistrovství Litvy v šachu.[1]

V roce 1952 ještě za studií započal s pedagogickou prací, kterou se živil až do března 1990. Přednášel hru na klavír na Hudební škole M. K. Čiurlionise ve Vilniusu, na Klajpedské fakultě Státní konzervatoře, na Pedagogickém institutu ve Vilniusu. V roce 1969 obhájil disertaci „Tvorba M. K. Čiurlionise jako skladatele“.

V roce 1975 byl odměněn státní cenou Litevské SSR za monografii „Čiurlioniova tvorba“

V letech 1978 – 1990 byl profesorem na Litevské Hudební Akademii.

V roce 1988 za monografii „Život a dílo Česlova Sasnauska“ byl V. Lansbergis podruhé odměněn státní cenou Litevské SSR.

V roce 1991 se V. Landsbergis stal čestným doktorem práv na Loyolské Univerzitě v Chicagu.

V roce 1992 se stal čestným doktorem filosofie na Litevské Univerzitě Vytautase Velikého v Kaunasu a doktorem humanitárních věd na Weberově Státní Universitě v Ogdenu (Utah, USA) V roce 1992 byl také nominován na doktora práv na Yaleově Univerzitě v USA, ale pro neodkladné státní záležitosti se nemohl dostavit na ceremonii předání diplomu.

V roce 1994 na Litevské Hudební Akademii habilitoval na doktora.

Od roku 1995 je předsedou rady Mezinárodního Konkursu Varhaníků a pianistů M. K. Čiurlionise.

V roce 1997 se V. Landsbergis stal čestným doktorem na Klaipedské Univerzitě a akademikem na Litevské katolické Akademii Věd.

V roce 1998 se stal čestným členem Gediminasovy Technické Univerzity ve Vilniusu.

V roce 2000 se stal čestným doktorem Litevské Právnické Univerzity a Helsinské univerzity a čestným členem Cardiffské Univerzity (Wales, GB).

V roce 2001 se stal čestným doktorem na Sorboně (Paříž, Francie).

V roce 2003 se stal čestným doktorem na Litevské Akademii Výtvarných Umění.

Prof. Dr. Vytautas Landsbergis je v Litvě familiárně nazýván „tėtušis“ (tatík). V různých výzkumech popularity se po léta drží v první desítce nejpopulárnějších politiků.