Vyšebrodský cyklus

Dolní řada obrazů představuje výjevy z Kristova dětství a vztahuje se k Adventu (resp. Zvěstování k jarnímu svátku 25.3.) a Vánočním svátkům. Charakterizuje je zářivá barevnost a světlé tóny barev kombinované se zlatem.

• Zvěstování Panně Marii

Zvěstování (detail)

Anděl zvěstování přichází k Marii, která rukou přidržuje otevřenou knihu. Nápisová páska nese text: Ave gracia plena d(omi)n(u)s tecu(m). Výjev provázejí obvyklé symboly - lilie a Mariino přidržení roušky (panenství), rozevřená kniha (oplodnění), pávi (nesmrtelnost a věčnost). Řada dalších symbolů nabízí různé interpretace (Bůh posílající nebeskou rosu nebo manu na poušť, truhlice s penězi). Marie na trůnu tak představuje Pannu Božího chrámu, ochraňující Archu úmluvy nebo Královnu nebes[5] a trůn je zároveň její ložnicí. Věnec 9 hvězd její koruny se může týkat astrologického znázornění souhvězdí Panny.[6] Méně zřejmý je motiv stromu s dvojitým kmínkem v levé části, který je odkazem na rajské stromy života a poznání či na dvojí inkarnaci Krista jako Boha i člověka.

Zvláštním světským rysem výjevu je bohatý oděv anděla, který působí spíše jako dvořan přinášející panovnické insignie (říšské jablko). Motiv lilie na modrém pozadí na jeho plášti pochází z Francie a odkazuje na heraldiku francouzských panovníků z rodu Valois. Marie je zpodobená nikoli jako prostá dívka, ale jako panovnice na trůnu s korunou na hlavě. Celý výjev tak může souviset i s korunovací Karla IV. a Blanky z Valois 2. září 1347 na českého krále a královnu na Pražském hradě.[6]

• Narození Páně

Narození Páně (detail)

Obraz spojuje tři výjevy. Ústřední scénu tvoří Marie s narozeným Ježíškem v prostém otevřeném přístřešku, doprovázená v pozadí obvyklými apokryfními zvířaty. V popředí připravuje Josef s porodní bábou lázeň (v apokryfech jmenovaná jako Salome) a v pozadí archanděl Gabrile onamuje pastevcům radostnou zvěst (scéna Zvěstování pastýřům). Aktivní zapojení pěstouna Josefa do děje, resp. do aktivní péče o novorozeně, je v prvé polovině 14. století relativně méně obvyklé, ale objevuje se skromně již od 13. století; více pak od sklonku 4. století (vaření kaše, příprava koupele, šití a sušení plenky, příprava pokrmu pro Marii, krmení osla a volka...). Nepochází z literárních předloh a zrodilo se patrně ve světském měšťanském prostředí 14. století a recepci a reflexi zaznamenáme i v dobových "koledách", které však podávají pěstouna Páně jako poněkud groteskní figurku. Zároveň od 14. a 15. století oficiální úcta k sv. Josefovi vzrostla. Ve všech scénách se prolíná množství drobných motivů, které mají původ v byzantském umění zprostředkovaném, resp. interpretovaném italskými mistry.

(postava donátora)

Marie leží na lůžku a líbá dítě na ústa způsobem, který je spojován s její mystickou rolí Kristovy nevěsty z Písně písní, kde je Marie zosobněním Církve. Nahota dítěte odkazuje na jeho lidství a souvisí se snahami o polidštění náboženského námětu, které šířil františkánský řád (minorité).[7] Lůžko je pokryto nákladnou a drahou pokrývkou, která je symbolem Marie jako královny nebes.

V pravém dolním rohu klečí donátor, kterého erb s pětilistou růží jednoznačně určuje jako příslušníka rodu Rožmberků. V ruce třímá model kostela - s největší pravděpodobností klášterního chrámu ve Vyšším Brodě. Páska nad erbem nebyla nikdy popsána.

• Klanění Tří králů

Klanění sv. tří králů (detail hlavy krále)

Scéna opakuje obdobnou kompozici s trůnem jako na obraze Zvěstování a obvyklé schéma, které se udržovalo ve 14. století a v němž králové či mudrci zastupují tři lidské věky a druhý král v mužném věku má někdy podobu vládnoucího panovníka. Teprve od 60. let 14. století (pravděpodobněji však od počátku 15. století,jelikož černý král na malbě v emauzském klášteře byl patrně dílem barokní přemalby) bývají králové častěji zobrazováni jako zástupci tří v té době známých kontinentů.

Marie zůstává i v tomto výjevu královnou sedící na trůnu. Motiv starce líbajícího ručku dítěte, mimo Francii do té doby vzácný, je vyjádřením duchovního spojení s Kristem a pochází ze spisu Meditationes Vitae Christi, který se v Čechách objevil za panování Karla IV. Trůn je zobrazen v nedokonalé empirické perspektivě. Panna Maria, která zakrývá jeden ze sloupků baldachýnu, je symbolicky představena jako pilíř Církve.

Střední obrazy se vztahují ke křesťanským Velikonočním svátkům a Kristově umučení a vzkříšení. Tomu odpovídají temnější barvy ve větších plochách a omezení zdobnosti.

• Kristus na hoře Olivetské

Kristus na hoře Olivetské (detail)

Hlavním kompozičním prvkem je diagonála horského svahu s rozpukanými skalisky a kvetoucí jarní vegetací. Obraz představuje tradiční ikonografické uspořádání s modlícím se Kristem a třemi spícími apoštoly: sv. Petrem, sv. Janem a sv. Jakubem. Tři věrně vyobrazení ptáci (stehlík, hýl a chocholouš či dudek) jsou patrně původem z anglické nebo francouzské knižní malby. Stehlík bývá spojován s Kristovým utrpením, protože se živí semeny bodláku a přeneseně symbolizuje Kristovu trnovou korunu. Hýl je ve středověké legendě spojován s Ukřižováním a jeho červená náprsenka s krůpějí Kristovy krve odkazuje k momentu, kdy hýl vytahoval zobáčkem hřeb z kříže.[8] Chocholouš , staročesky trpělka, mohl být podle starší literatury spojován s Kristovým utrpením. [9]

• Ukřižování

Typ Ukřižování s jediným křížem a skupinou figur je běžný od 13. století. Některé motivy - umdlévající Marie, Maří Magdalena objímající kříž či letící andělé s kadidelnicí - pocházejí z italského prostředí.

Ukřižování (detail)

Mezi postavami pod křížem jsou sv. Longin s kopím, Josef Arimatejský, snad i Nikodém a "dobrý" setník opírající se o štít zdobený lidskou tváří (tzv. gorgoneon). Ten se vyskytuje hlavně v českém prostředí od poloviny 14. století do poloviny století následujícího. Původně měl apotropaickou funkci a symbolicky může znamenat protiklad Krista a ďábla, slunce a měsíce nebo křesťanství a pohanství.[10]

V díle Vyšebrodského mistra jsou zdůrazněny eucharistické motivy související s Kristovými ranami. Patří k nim Mariin bílý plášť potřísněný Kristovou krví i zázračné uzdravení slepého Longina krví z Kristova boku. Symbolika mohla být přímo ovlivněna dvorským prostředím Karla IV., který uchovával jako svaté ostatky část Mariina zkrvaveného roucha i hrot kopí sv. Longina.

• Oplakávání

V byzantské ikonografii následuje po Ukřižování obvykle scéna Snímání z kříže a Kladení do hrobu, ale Oplakávání, o kterém není zmínka v evangeliích, obvykle ve starších vyobrazeních chybí.[11] Až do 14. století bylo Oplakávání součástí scény Kladení do hrobu a objevuje se teprve v Meditationes Vitae Christi a v Giottově fresce v kapli rodiny Scrovegni.

Oplakávání Krista (detail -pieta)

V obrazu, který odkazuje umístěním kříže ve středu kompozice na předchozí Ukřižování, je inovací Vyšebrodského mistra výrazné osamostatnění dvojice Marie a Krista na jejím klíně. Toto vyobrazení je předzvěstí celé řady raných tzv. vertikálních Piet a zřejmě inspirovalo také české gotické sochařství. Marie se chystá Krista políbit a je zde, jako Panna Marie Bolestná, opět matkou chovající na klíně své dítě. Ze starších tradičních vyobrazení pocházejí ostatní postavy - sv. Jan, sv. Maří Magdalena, dvě Marie - příbuzné Panny Marie (polorodé sestry Panny Marie: Marie Kleofášova, Marie Salome), Nikodém a dvojice andělů s kadidelnicí. Nechybí ani Josef z Arimathie.

• Zmrtvýchvstání

Zmrtvýchvstání Krista (detail)

Obraz spojuje dva děje - Zmrtvýchvstání Krista a Tři Marie u hrobu, které následují po sobě a jejich společné uvedení bylo ve starší malbě vzácné. Hlavním výjevem bylo zprvu Visitacio - zobrazení tří Marií u prázdného hrobu, kde se jim zjevil anděl a oznámil Kristovo vzkříšení (evangelia sv. Marka a sv. Matouše). Zmrtvýchvstání Krista je nejvýznamnějším křesťanským svátkem, ale samotný výjev evangelia nezmiňují. Teprve od 12.- 13. století je Kristus zobrazován vystupující ze sarkofágu, později stojící na zavřeném sarkofágu, spolu s překvapenými vojáky, kteří hrob hlídají. Zázračné a svědkům neviditelné Zmrtvýchvstání je dominantní scénou, zdůrazněnou větším měřítkem figury Krista. Je pojato jako triumf nad smrtí a symbolem je korouhev Kristova, kde žerď upomíná na dřevo kříže a praporec s obrazem beránka Kristovu oběť. Kompozice obrazu, přestože užívá obvyklé zlacené pozadí, má prostorovou hloubku.

Poslední dva obrazy se vztahují k příběhům o Nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého, které křesťané slaví jako Letnice. Tajemné a nadpřirozené dění provází jasnější a kontrastnější barevnost.

• Nanebevstoupení

Nanebevstoupení (detail P. Marie)

Nanebevstoupení Páně je jedním z ústředních dogmat křesťanství (Skutky apoštolů) a slaví se deset dní před svátkem Letnic. Následovalo 40. den po jeho Zmrtvýchvstání, kdy se postupně zjevil Máří Magdaleně a naposled také apoštolům, než ho Bůh vzal do nebe. Ve starších vyobrazeních je tato scéna znázorněna Kristem v mandorle nesené anděly. Zde je malíř pojal konvenčně a zachytil pouze nohy Krista vznášejícího se vzhůru na oblaku. V symetrické kompozici je v pozadí zelená krajina se stopami Kristových nohou. Apoštolové, jejichž postavy malíř odlišil gesty rukou, jsou většinou staří muži.

• Seslání Ducha svatého

Seslání Ducha sv. (detail 2)

Ve středu zobrazené scény, kde byli v byzantském malířství obvykle sv. Petr a sv. Pavel, sedí Panna Maria s otevřenou knihou. Dvanáct apoštolů na které sestoupil Duch sv. v podobě ohnivých jazyků, bylo obdarováno schopností ovládat jazyky všech národů aby mohli šířit evangelium. Motiv apoštola, který si klade prst na ústa jako symbol mlčení, je převzat z italského umění, kde značí alegorii poslušnosti nebo trpělivosti.[12]

Hlavní autor celého cyklu, Mistr vyšebrodského oltáře, má dobře čitelný malířský styl. Je autorem Zvěstování, Narození, Klanění, Olivetské hory a Zmrtvýchvstání. Jeho postavy jsou hmotné, stojí pevně na zemi a jejich pohyb nebo póza jsou věrohodně znázorněny. Modelace drapérie sleduje objem i tělesné proporce, mechaniku a polohu těla. Také nahé tělo dítěte respektuje základní tělesné proporce. [13] Gesta figur jsou uměřená a odůvodněná dějovou situací. Jejich tváře mají fysiognomické rysy, které je navzájem dobře odlišují.

Kromě hlavního mistra se na tvorbě celého cyklu podíleli pravděpodobně tři další malíři - mladší a schopný spolupracovník, schopný ale stylově nejednotný tvůrce desky Seslání Ducha svatého. Malířsky nejslabším dílem cyklu je Nanebevstoupení, které se ale vyznačuje některými pokročilými rysy, např. větší individualizací tváří.[14] Desky byly poznamenány přemalbami a byly opakovaně restaurovány, naposled v letech 1993-2007.[15]

Některé motivy z Vyšebrodského cyklu převzala bezprostředně česká knižní malba, zejména Velislavova bible (před r. 1349) a Legenda sv. Hedviky,[17] Liber viaticus Jana ze Středy (1350-1364) a Misál Jana ze Středy. V deskové malbě na něj navazuje malíř Morganových desek a v širším okruhu oltář na hradě Tirol, vestfálský Mistr Bertram (Grabowský oltář), tvůrce Toruňského oltáře a oltáře z Erfurtu. Motiv zkrvaveného Mariina pláště je vázán téměř výhradně na české prostředí a objevuje se u Mistra Třeboňského oltáře, Mistra Rajhradského oltáře a přetrvává do poloviny 15. století.

Z dílny Mistra vyšebrodského oltáře a jeho následovníků pocházejí některé menší deskové obrazy, včetně devoční drobné malby Trůnící Madony s dítětem, získané roku 2019 v aukci Metropolitním muzeem v New Yorku za 6.2 milionu € (přibližně 158 milionů Kč).[18] a z okruhu jeho dílny také Kladská madona.

• po 1345 Madona z Veveří, Národní galerie v Praze
• po 1350 Bolestný Kristus mezi Marií a sv. ženou (renesanční kopie ztraceného díla), Národní galerie v Praze
• před 1360 Římská madona, Národní galerie v Praze
• před 1360 Diptych s Madonou a Bolestným Kristem, Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe
• kolem 1350 Madona strahovská (spolupracovník), Národní galerie v Praze
• po 1355 Madona vyšehradská (spolupracovník), Národní galerie v Praze
• 1343-44 Kladská madona (spolupracovník), Gemäldegalerie Berlin