Černý humor

Černý humor je druh humoru, který nachází komično v drastických a tíživých situacích, jako jsou válka, násilí, bezpráví, nemoc a smrt. Zdrojem komického efektu je kontrast mezi šokující a tragickou povahou skutečnosti a zcela nevážným způsobem, jakým se o ní mluví. Témata a události, které jsou obvykle považovány za tabu (zejména ta, která souvisejí se smrtí), jsou traktována v „nepřípadně“ nevážném, humorném nebo satirickém tónu, aniž by se popírala jejich závažnost.

Černý humor a jeho konkrétní projevy se často pohybují na hraně společenského vkusu. Černý humor zdůrazňuje absurditu světa a současně proti ní tvoří jistou formu intelektuální obrany. Tímto obratem k absurdnímu se černý humor odlišuje od cynismu. Pokud černý humor pochází právě od lidí postižených neštěstím (které se touto cestou snaží překonat), pak se někdy označuje jako šibeniční humor.

Pokusy o vymezení

André Breton cituje v úvodu své Antologie černého humoru esejistu Armanda Petitjeana (1913–2003): „Neexistuje nic, co by inteligentní humor nedokázal rozpustit ve výbuších smíchu, daří se mu to i v případě nicoty... smích jako jedna z velkolepých lidských marnotratností až hýřivých prostopášností dosahuje okraje nicoty, poskytuje nám ji jako zástavu.“[1]

Dále Breton píše v téže antologii v krátkém eseji o Lewisu Carrollovi: „Mysl reaguje na nepochopitelné nebo nesnesitelné situace přijetím absurdního.“

Ve svém úvodu k anglickému překladu této Bretonovy Antologie překladatel a kritik Mark Polizzotti parafrázuje Bretonovu definici černého humoru, považuje jej za protiklad žoviálnosti, veselí, bodrosti, ale i vtipu či sarkasmu. Vymezuje jej jako „zčásti makabrózní, zčásti ironický, často absurdní obrat ducha, jenž představuje ‚smrtelného nepřítele sentimentality‘, a vedle toho též ‚nejvyšší revoltu mysli‘“.[2]

Anglista Jan Čulík starší (1925–1995) upozorňuje, že „[v] podstatě je každý humor černý, protože ono aristotelské neškodné zlo (slabost, zrůdnost, zvrácenost), kterého se humor týká, není nikdy tak docela neškodné, abychom se cítili úplně bezpeční.“[3]

Ladislav Klíma v povídce Jak bude po smrti vkládá své postavě do úst následující slova: „Myslím [...], že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.“

Příklady

Jednou tak v létě přijde Göring k Hitlerovi a říká: „Čau, hele teď jsem se vrátil ze zupa dovolený.“ Hitler: „No neříkej a kde?“ Göring: „Lidice, nádherný místo, mám na cédéčku fotky, nechceš se mrknout?“ Hitler: „Teď zrovna nemám čas, ale můžeš mi je prosím tě vypálit?“

„Poslyšte, ty fotky z firemního výletu jsou pěkné, Schwarzovi to sluší, Müller vypadá dobře, i ten Schimmel vyšel na všech snímcích ostře. Ale nikde tam nevidím Kohna, Rosenbluma a starého Mojšeho...“
„Sakra, já zapomněl sundat arizační filtr.“

Přijde nový vězeň do gulagu na Sibiři, sedne si na lavici do baráku. Spoluvězeň, starej mazák, se ho ptá: „Koliks dostal?“ „Pětadvacet let,“ odpoví nováček. „A za co?“ ptá se starý vězeň. Chlapík jen pokrčí rameny a říká: „Za nic.“ „Co kecáš, za nic se dává deset!“

Jak začínali komunisté po Únoru?
Od Píky.

Na hřbitově vylezou mrtvoly z hrobů a mají párty, řeč se točí, jak jinak, o pohřbech:
„Já měl pohřeb, padesát lidí přišlo a jak byli smutní!“
„Tss,“ prohlásí druhá mrtvola, „to já měl pohřeb, dokonce živá kapela a ten kar potom! Co vám budu povídat...“
„A co vy?“ obrátí se na mrtvolu sebevraha sedící smutně na náhrobku. „Vy se k nám nepřidáte?“
„Já ne, nejsem na to vobrečenej...“

Reference
  1. „Il n’est rien qu’un humour intelligent ne puisse résoudre en éclats de rire, pas même le néant..., le rire, en tant que l’une des plus fastueuses prodigalités de l’homme, et jusque la débauche, est au bord du néant, nous donne le néant en nantissement.“ Armand Petitjean, Imagination et Réalisation, Denoël et Steele, 1936. Kvůli tiskařské chybě v Antologii černého humoru, která zřejmě zaměnila dvě citace, se jako autor a zdroj pro tento text někdy uvádí: Pierre Piobb, Les Mystéres des Dieux, Vénus (Daragon, vyd., 1909). Zatímco Petitjeanovo dílo je prakticky nedostupné, Piobbova kniha Les Mystéres des Dieux je dostupná online a pasáž citovanou v Antologii lze najít na s. 12 [v PDF s. 24], text pocinajici „La haute initiation“)
  2. “a partly macabre, partly ironic, often absurd turn of spirit that constitutes the ‘mortal enemy of sentimentality,’ and beyond that a ‘superior revolt of the mind’”. André Breton, trans. Mark Polizzotti, Anthology of Black Humor (San Francisco: City Light Books, 1997), xiv. Citováno dle: Michael Nottingham: Downing the Folk-Festive: Menacing Meals in the Films of Jan Svankmajer. online Archivováno 9. 10. 2016 na Wayback Machine – s. 133/s. 8 v PDF
  3. ČULÍK, Jan. Graham Greene: básník trapnosti. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1994. ISBN 80-85880-01-6. S. 155.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.