Kalendář (literatura)

Kalendář se s rozvojem knihtisku vyvinul ze středověkého cisiojanu– (mnemotechnické pomůcky pro určování data).

K charakteristickým částem patřily vedle kalendária pranostiky (astrologické a meteorologické) a rady zemědělcům. Kromě užitečných a věcných údajů se v nich často objevovaly i senzační výmysly.

Mezi známé české kalendáře patří:

• Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína (1578, 2. vydání 1590)
• Nový kalendář tolerancí Václava Matěje Krameria (vydáván 1786–1797).

Zlatým věkem českého kalendáře je 19. století. Zvyšuje se jejich počet a tematická rozrůzněnost (zaměření na konkrétní řemesla, události, region či katolickou komunitu) i celkový náklad. Po přechodnou dobu kalendář supluje časopis, beletrii a odbornou literaturu, zejména na venkově. Význam kalendáře klesá zhruba od 80. let 19. století s rozvojem nových publikačních možností. K oblíbeným tiskům patřily:

• Nový Pražský kalendář pro město i pro venkov... jako pravidelnou ročenku Pražských novin vydával Josef Václav Šesták v knihtiskárně Bohumila Haasae od roku 1847 do roku 1913.[1]
• Stoletý kalendář

Navázaly na ně například současný

• Snář, planetář, bylinář a 1000 letý kalendář[2] nebo
• Lunární kalendář Krásné paní.

• přehled svátků
• seznam výročních trhů
• hospodářské a zdravotní rady
• pranostiky (chiromantie, snář, rady k loterii apod.)
• beletrie (črty, povídky, anekdoty)
• reklamy

Titulem Kalendář nazval Josef Petráň svou knihu o korunovačním plese císaře Leopolda II. v Nosticově divadle v Praze, konaném dne 12. září roku 1791.

• Almanach