Vojtěch Černý (1893–1938)

Vojtěch Černý se narodil 20. dubna 1893 v obci Velké Zboží.[4] Ukončil povinnou školní docházku a pracoval jako podkoní u hraběte Kinského v Chlumci nad Cidlinou.[4] Potom se vyučil řezníkem a v letech 1913 až 1914 pracoval ve Vídni.[4]

Po vypuknutí první světové války narukoval do rakousko–uherské armády.[4] V rakousko-uherské armádě sloužil Vojtěch Černý v hodnosti vojína.[2] Do ruského zajetí na východní frontě padl dne 7. července 1916[4] v Okonsku, [p 2] když sloužil u 10. zemského pěšího pluku.[2] V československých legiích na Rusi měl nejprve hodnost vojína a sloužil u 2. střeleckého pluku.[2] (V československých legiích sloužil ve stejném pluku jako jeho bratr František Černý.[4]) Řady legionářů 2. jízdního pluku opouštěl ale již v hodnosti rotmistra.[2] V bitvě u Zborova byl Vojtěch Černý raněn[1] – utrpěl průstřel obou lýtek a střepina granátu mu poranila nohu.[4]

Do poválečného Československa se Vojtěch Černý vrátil v roce 1920[1] a v roce 1921 se stal poddůstojníkem z povolání.[4] V hodnosti rotmistra (od roku 1927 v hodnosti štábního rotmistra) působil Vojtěch Černý jako voják z povolání u jezdeckého pluku číslo 2 v Olomouci.[1] (Po většinu svojí vojenské kariéry ostatně sloužil v Olomouci.[4]) V roce 1923 se (na radu svého bratra [p 1]) Vojtěch Černý oženil.[4] Novomanželé se ale po 3 měsících rozešli, přestali spolu komunikovat, ale formálně manželství zůstalo dále právně platné.[4] V roce 1925 se Vojtěch Černý vycvičil v obsluze spojovací techniky a byla mu přidělena funkce zástupce velitele spojovací čety v Olomouci.[4]

Dne 15. dubna 1928 dorazilo na olomoucké divizní velitelství anonymní udání s obviněním Vojtěcha Černého z pohlavních styků s osobou téhož pohlaví.[1][4] [p 3] Následné vyšetřování odhalilo, že jemu podřízené mužstvo již od roku 1926 vědělo o jeho homosexualitě.[4] Jako důkazy byly předloženy dopisy četaře Jaroslava Šípala i svědectví o jeho tajených schůzkách s Vojtěchem Černým.[4]

Trestní řízení proti Vojtěchu Černém se konalo před divizním soudem v Olomouci a Vojtěch Černý v něm byl odsouzen k podmíněnému trestu žaláře v době trvání dvou měsíců s dvouletou zkušební lhůtou.[4] Dále byl Vojtěch Černý odsouzen k propuštění z hodnosti štábního rotmistra a ke ztrátě vojenských vyznamenání.[4] Na odvolání vojenského prokurátora nejvyšší vojenský soud v únoru roku 1929 změnil trest odnětí svobody na 6 týdnů nepodmíněně.[4] Černý podal žádost o prominutí trestu a zahlazení odsouzení, získal tak čas a přestěhoval se do Prahy, kde nastoupil na místo v administraci časopisu „Illustrovaný zpravodaj“.[4] V březnu roku 1930 ale jeho žádosti ministerstvo národní obrany nevyhovělo a Černý si nakonec svůj nepodmíněný trest odpykal ve vojenské věznici na Hradčanech.[4][1] S přeřazením do výslužby[1] byla spojena zároveň i ztráta nároku na vojenskou penzi.[4][1] Po skončení trestu již nebyl Černý do administrace časopisu „Illustrovaný zpravodaj“ přijat.[4] Při hledání zaměstnání se ale ukázalo, že Vojtěch Černý pozbyl prakticky možnost být zaměstnán i v jiném povolání ve veřejném sektoru.[1] Odsouzením dle paragrafu 129 byl tak Vojtěch Černý přímo existenčně poškozen.[1] Jiné stálé zaměstnání nemohl najít a tak byl existenčně závislý na svém bratru Františku Černém, u kterého též přechodně bydlel.[4] Finanční situace Františka Černého ale nebyla nikterak dobrá.[8] Jako bývalý legionář a prvorepublikový vojenský „vysloužilec“ pobíral František Černý vojenskou penzi 13.750 Kč ročně a z ní živil jak sebe, svoji manželku a také svého bratra Vojtěcha Černého.[8]

Počátkem 30. let 20. století se Vojtěch Černý postavil do čela hnutí, jehož cílem bylo dosáhnout zrušení všeobecné trestnosti homosexuality v Československu.[1] Se svým bratrem Františkem Černým[5] začal v roce 1931 vydávat časopis Hlas sexuální menšiny.[1] [p 1] Vydávání časopisu Hlas sexuální menšiny, které zahájili oba bratři Černí v roce 1931 měl být nejspíše podnikatelským počinem směřujícím hlavně k tomu, aby Vojtěch Černý, jenž se v této věci angažoval poněkud více než František Černý, získal (v případě komerčního úspěchu časopisu) stálý zdroj příjmů plynoucí z nezávislé činnosti.[8]

Vydávání časopisu ale již od samého počátku čelilo neustále existenčním (finančním) potížím.[9] Koncem října roku 1931 se František Černý jak z redakce časopisu, tak i z celého „osvobozovacího hnutí menšin“ stáhnul.[9] Od čísla 13, které vyšlo 31. října 1931, pak vystupoval Vojtěch Černý jako majitel a odpovědný redaktor časopisu.[9] Koncem roku 1931 dostala redakce (resp. Vojtěch Černý) půjčku 25 tisíc Kč na podporu vydávání časopisu.[9] Poskytl ji Stanislav Sucharda a podmiňoval ji slibem, že bude v redakci časopisu zaměstnán s měsíčním platem 1.000 Kč.[9] Vojtěch Černý ale po dvou měsících Stanislava Suchardu z redakce propustil a půjčku mu nevrátil.[9] (Stanislav Sucharda tuto skutečnost nahlásil na policii až v roce 1933.[9]) Finance pro vydávání časopisu byly získávány na různých schůzích a shromážděních, sbírkami na mikulášských zábavách a na základě pochybných půjček.[9] Vojtěchu Černému se ale podnikatelský záměr nezdařil a v dubnu 1932 se z redakce časopisu stáhl.[8] V sedmém čísle časopisu (sedm čísel časopisu vydaných v roce 1932 bylo realizováno pod pozměněným názvem: „Hlas. List sexuální menšiny“), které vyšlo 7. dubna 1932, ohlásila redakce konec jeho vydávání.[9]

První číslo „navazujícího“ časopisu „Nový hlas“ vyšlo 1. května 1932.[10] Redakce Nového hlasu odkoupila od Vojtěcha Černého inventář jeho zkrachovalé redakce a registr čtenářů.[10] Nová redakce se zavázala převzít i práva předplatitelů (abonentů) na časopis až do konce roku 1932, a to i navzdory tomu, že Vojtěch Černý neseriózně odmítl nové redakci přenechat i proporční část z již vybraného předplatného na rok 1932.[10]

Konec vydávání časopisu znamenal pro Vojtěcha Černého osobní úpadek. Od různých soukromých osob a institucí si Vojtěch Černý půjčoval různé předměty a peníze, zápůjčky ani dluhy však nevracel.[8] Věřitelé se při jejich vymáhání obraceli na policii, jenž ale měla situaci ztíženu tím, že Vojtěch Černý často měnil své pražské podnájmy a nebylo snadné jej dohledat.[8] (V roce 1934 například objížděl podnikatele v některých posádkových městech, představoval jim svoji připravovanou knihu „Naše město a naše posádka“ a vybíral od nich peníze na inzerci, která se měla údajně v této publikaci objevit.[8])

Dne 3. března 1935 adresoval Vojtěch Černý prezidentu T.G.Masarykovi dopis s žádostí, aby byl jeho případ (po rozsudcích z let 1928, 1929) začleněn do amnestie, která byla očekávána s prezidentovými 85. narozeninami.[8] Černého žádost byla postoupena k vyřešení ministerstvu národní obrany, které se rozhodlo zahladit jeho odsouzení výmazem záznamu v rejstříku trestů.[8] (Tím by se Vojtěchu Černému otevřela cesta pro hledání zaměstnání.[8]) Další Černého postihy (ztráta vojenské hodnosti, vyznamenání a vojenské penze) ale byly ponechány v platnosti.[8]

V následující žádostech podaných po 3. březnu 1935 usiloval Vojtěch Černý především o navrácení vojenské penze.[3] Jejich vyřizování probíhalo během let 1936 a 1937 se zamítavým výsledkem.[3] Vojtěch Černý byl v roce 1932 ještě odsouzen v jiné trestní věci krajským soudem v Kutné Hoře a posudky na jeho osobu vyhotovené pražským policejním ředitelstvím v roce 1937 o Vojtěchu Černém hovořily jako o osobě, která „nemůže být doporučena k prominutí trestu, poněvadž uvedený trestný čin opakuje“.[3] Kladného vyřízení žádosti o milost a vrácení vojenské penze se Vojtěch Černý nedočkal ani na jaře roku 1938.[3]

Vojtěch Černý se zasazoval o úřední povolení Československé ligy pro sexuální reformu a podílel se také na vzniku tohoto hnutí.[1] (Československá liga pro sexuální reformu se ustavila v roce 1936.[5]) Do roku 1938 se ale tomuto hnutí nepodařilo dosáhnout zrušení paragrafu (resp. jeho vypuštění z trestního zákoníku[5]) umožňujícího trestní stíhání homosexuality v Československu.[1] [p 4] Hnutí samo ale sehrálo důležitou roli především tím, že na jeho základě došlo k rozvinutí neformální podpůrné a poradenské sítě,[5] která pokrývala celé území Československa.[1]

Dne 16. dubna 1938 byl Vojtěch Černý opět zatčen a obviněn dle paragrafu 129[5] pro homosexuální styk.[3] V separaci policejního komisařství na Královských Vinohradech pak na Velikonoce dne 17. dubna 1938[1] využil situace, kdy se dozorce na chvíli vzdálil, a ukončil svoji životní pouť tím, že se oběsil na provaze, který si zhotovil z košile.[3] Dne 18. dubna 1938 se na policejní stanici dostavil jeho bratr František Černý s manželkou, kteří konstatovali, že jeho sebevraždu očekávali (pokusil se údajně již jednou o stejný čin), že znali jeho homosexuální orientaci, že se kvůli němu zadlužili a že s koncem jeho života končí také ostudné jednání, kterého se Vojtěch Černý dopouštěl.[3]

Pohřeb Vojtěch Černého proběhl na čestném vojenském pohřebišti na Olšanských hřbitovech. Konal se s vojenskými poctami za účasti jeho četných přátel a bratří legionářů.[3] I přes nesporně pozitivní aktivity, které Vojtěch Černý vyvíjel, byl mezi homosexuály přijímán do jisté míry kontroverzně.[5] Existovala sice řada lidí, kteří vůči němu pociťovali vděk, ale bylo i nemálo těch, kteří Vojtěcha Černého kritizovali.[5]

• SEIDL, Jan a kol. Od žaláře k oltáři: emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti. 1. vydání Brno: Host, 2012; 582 stran; (poznámka: Obsahuje bibliografie, bibliografické odkazy a rejstříky); strany: 157 až 168; ISBN 978-80-7294-585-6.
• Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války)

• Hlas sexuální menšiny
• František Černý (1886–1954)