František Černý (1886–1954)

František Černý se narodil 5. října 1886 v obci Velké Zboží v rodině hospodářského dozorce.[3] Technické vzdělání v oboru železobetonových staveb získal studiem na průmyslové škole v Brně a v Lipsku.[3] V Lipsku pracoval v letech 1906 až 1910 jako stavbyvedoucí a totéž zaměstnání provozoval v letech 1910 až 1914 ve Vídni.[3] Před první světovou válkou procestoval značnou část Evropy a navštívil rovněž New York.[3]

Po vypuknutí první světové války narukoval do rakousko-uherské armády.[3] V ní sloužil nejprve u 36. pěšího pluku v hodnosti desátníka.[4] V době, kdy sloužil u 59. pěšího pluku na východní frontě, padl dne 2. května 1914 do ruského zajetí v oblasti Tuchova (Karpaty).[4] Do řad příslušníků československých legiích na Rusi se přihlásil 25. ledna 1916 v Jekaterinoslavi.[4] Jako legionář mimo jiné pomáhal při stavbě tamní státní zbrojovky.[3] V legiích měl nejprve hodnost vojína a sloužil u 2. střeleckého pluku,[4] tedy u stejného pluku jako jeho bratr Vojtěch Černý.[5] Dne 21. července 1917 se měsíc léčil v kyjevské nemocnici po průstřelu plic.[3] Zbytek první světové války strávil v československých legiích,[3] řady 2. střeleckého pluku opouštěl 31. prosince 1919 již v hodnosti poručíka.[4]

Po návratu do Československa v roce 1919 se stal vojákem z povolání v prvorepublikové československé armádě.[3] V roce 1919 se oženil, v roce 1920 získal hodnost kapitána a byl jmenován vojenským správcem průmyslových podniků v Mostě.[3] Zdravotní komplikace jako následek zranění z léta 1917 vedly stále častěji k jeho hospitalizacím, až v roce 1922 byl František Černý uznán nezpůsobilým k řadové službě a byl propuštěn z aktivní vojenské služby do výslužby.[3] Jeho další život byl silně ovlivněn událostmi, které se odehrály kolem osoby jeho bratra Vojtěcha Černého koncem 20. let 20. století.

Vojtěch Černý

Františkův bratr Vojtěch Černý se vrátil z československých legií na Rusi do vlasti v roce 1920[6] a v roce 1921 se stal poddůstojníkem z povolání.[5] V hodnosti rotmistra (od roku 1927 v hodnosti štábního rotmistra) působil jako voják z povolání u jezdeckého pluku číslo 2 v Olomouci.[6] (V Olomouci ostatně sloužil po většinu svojí vojenské kariéry.[5]) V roce 1925 se vycvičil v obsluze spojovací techniky a byla mu přidělena funkce zástupce velitele spojovací čety v Olomouci.[5]

Jeho kariérní postup v armádě skončil dne 15. dubna 1928, kdy na olomoucké divizní velitelství dorazilo anonymní udání s obviněním Vojtěcha Černého z pohlavních styků s osobou téhož pohlaví.[5][6] [p 1]

V letech 1928 a 1929 proběhl soud a odvolání vojenského prokurátora, jehož výsledkem byl trest odnětí svobody na 6 týdnů nepodmíněně, které si odsouzený Vojtěch odpykal v roce 1930 ve vojenské věznici na Hradčanech.[5][6] Dále byl Vojtěch Černý odsouzen k propuštění z hodnosti štábního rotmistra a ke ztrátě vojenských vyznamenání.[5] S nuceným přeřazením do výslužby[6] byla spojena zároveň i ztráta nároku na vojenskou penzi.[5][6] Záznamem v rejstříku trestů pozbyl Vojtěch prakticky možnost být zaměstnán v jakémkoliv povolání ve veřejném sektoru.[6] Stálé zaměstnání nemohl najít, a tak byl existenčně závislý na svém bratru Františkovi, u kterého též přechodně bydlel.[5]

Finanční situace Františka Černého (kolem roku 1930) ale nebyla nikterak dobrá.[2] Jako bývalý legionář a prvorepublikový vojenský „vysloužilec“ pobíral vojenskou penzi 13 750 Kč ročně a z ní živil jak sebe a svoji manželku, tak i svého bratra Vojtěcha.[2]

Počátkem 30. let 20. století se Vojtěch Černý postavil do čela hnutí, jehož cílem bylo dosáhnout zrušení všeobecné trestnosti homosexuality v Československu.[6] [p 2] Se svým bratrem Františkem[7] začal v roce 1931 vydávat časopis Hlas sexuální menšiny.[6] Vydávání časopisu, které zahájili oba bratři v roce 1931, mělo být nejspíše podnikatelským počinem směřujícím hlavně k tomu, aby Vojtěch Černý, jenž se v této věci angažoval poněkud více než František, získal (v případě komerčního úspěchu časopisu) stálý zdroj příjmů plynoucí z nezávislé činnosti.[2]

Vydávání časopisu ale již od samého počátku čelilo neustále finančním a existenčním potížím.[8] Koncem října roku 1931 se František Černý jak z redakce časopisu, tak i z celého „osvobozovacího hnutí sexuálních menšin“ stáhnul.[8] Od čísla 13, které vyšlo 31. října 1931, pak vystupoval Vojtěch Černý jako majitel a odpovědný redaktor časopisu.[8]

Koncem roku 1931 dostala redakce (resp. Vojtěch Černý) od Stanislava Suchardy půjčku 25 tisíc Kč na podporu vydávání časopisu,[8] ale jinak byly finance pro jeho vydávání získávány na různých schůzích a shromážděních, sbírkami na mikulášských zábavách, na základě pochybných půjček či lákáním peněz na neplněné sliby inzerce.[8] Vojtěchu Černému se nakonec podnikatelský záměr nezdařil a v dubnu 1932 se z redakce časopisu stáhl.[2] Konec vydávání časopisu znamenal pro Vojtěcha Černého osobní úpadek.[2] Uchýlil se k půjčkám, dluhy nevracel, často měnil pražské podnájmy a věřitelé jej nechávali hledat policií.[2]

V letech 1935 až 1937 opakovaně žádal Vojtěch Černý amnestování svého případu (z let 1928, 1929),[2] ale dosáhl pouze výmazu z rejstříku trestů.[2] Navrácení vojenské penze[1] se nedočkal ani na jaře roku 1938.[1]

Dne 16. dubna 1938 byl Vojtěch Černý opět zatčen a obviněn dle paragrafu 129[7] pro homosexuální styk.[1] V separaci policejního komisařství na Královských Vinohradech pak na Velikonoce dne 17. dubna 1938[6] využil situace, kdy se dozorce na chvíli vzdálil, a ukončil svůj život tím, že se oběsil na provaze, který si zhotovil z košile.[1]

Dne 18. dubna 1938 se na policejní stanici dostavil jeho bratr František Černý s manželkou, kteří konstatovali, že sebevraždu očekávali (o stejný čin se již jednou údajně pokusil), že znali jeho homosexuální orientaci, že se kvůli němu zadlužili a že s koncem jeho života končí také ostudné jednání, kterého se Vojtěch Černý dopouštěl.[1]

Od roku 1934 žil František Černý v Praze-Břevnově.[1] Zemřel dne 31. května 1954 v Terezíně, kde strávil poslední měsíce svého života v domově sociálních služeb.[1]

• SEIDL, Jan a kol. Od žaláře k oltáři: emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti. 1. vydání Brno: Host, 2012; 582 stran; (poznámka: Obsahuje bibliografie, bibliografické odkazy a rejstříky); strany: 157 až 168; ISBN 978-80-7294-585-6.
• Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války).
• Osobní karta legionáře (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války).

• Hlas sexuální menšiny
• Vojtěch Černý