Vojenská okupace

Vojenská okupace je dočasná kontrola[1] nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.[2][3] Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna.

Sovětští a němečtí vojáci v okupovaném Polsku (Brest-Litovsk, 20. září 1939)

Definice

V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem.[4] Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe. [5] Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci.

Válečné právo

Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů[6]. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v Čtvrté úmluvě druhé haagské konference[7] a Čtvrté ženevské úmluvě[8]. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní daně. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. policie a soudy), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy, zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil.[4]

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam okupací a okupovaných území.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

  1. A Roberts. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967 - Am. J. Int'l L., 1990, p. 47.
  2. Eyāl Benveniśtî. The international law of occupation. Princeton University Press, 2004. ISBN 0-691-12130-3, 9780691121307, p. xvi
  3. Eran Halperin, Daniel Bar-Tal, Keren Sharvit, Nimrod Rosler and Amiram Raviv. Socio-psychological implications for an occupying society: The case of Israel. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  4. PŘÍRUČKA VOJÁKA AČR. 2. vyd. Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2007. 252 s. Dostupné online. S. 20.
  5. David M. Edelstein. Occupational Hazards: Why Military Occupations Succeed or Fail. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  6. VATTEL, Emerich de. Droit des gens. [s.l.]: [s.n.], 1758. Dostupné online.
  7. Oddíl třetí, vyhlášeno pod č. 180/1913 ř. z.
  8. Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 65/1954 Sb., o Ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. In: Sbírka zákonů. 1954. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online. Příloha č. 5.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.