Okupační zóny Rakouska

Okupační sektory Vídně. Světlejší okrajové části města spadala pod dolnorakouskou okupační zónu, tzn. pod sovětskou správu.

Po skončení druhé světové války bylo území Rakouska (které bylo od roku 1938 součástí Německa) rozděleno do čtyř částí, takzvaných okupačních zón, spravovaných obdobně jako okupační zóny v Německu společně vítěznými mocnostmi USA, Velkou Británií, Sovětským svazem a Francií. Vídeň byla (stejně jako Berlín) rozdělena do čtyř sektorů. Toto rozdělení trvalo až do roku 1955.

Podkladem toho rozdělení byla Dohoda o spojenecké kontrole (z 4. července 1945) a Dohoda spojenců o okupačních zónách (z 9. července 1945)^[zdroj?]. Dne 11. září 1945 se konstituovala Spojenecká rada, pozůstávající z čtyř vrchních velitelů, později pak ze čtyř vysokých komisařů. Výdaje, spojené s obsazením Rakouska (na počátku 700 000 členů ozbrojených sil, později 60 000), nesl rakouský stát.

Rozdělení Rakouska v jeho hranicích z roku 1938 do okupačních zón bylo provedeno takto:

• americká zóna: Horní Rakousko (části ležící jižně od Dunaje), Salcbursko, malá část severního Štýrska
• britská zóna: Korutany, většina Štýrska, Východní Tyrolsko
• francouzská zóna: Vorarlbersko, Severní Tyrolsko
• sovětská zóna: Dolní Rakousko, Burgenland, Horní Rakousko (části ležící severně od Dunaje)

Při rozdělení hlavního města Vídně bylo dohodnuto, že centrum (obvod 1) bude spravováno společně; ostatní obvody byly rozděleny na americký sektor (obvody 7, 8, 9, 17, 18, 19), britský sektor (3, 5, 11, 12, 13), francouzský sektor (6, 14, 15, 16) a sovětský sektor (2, 4, 10, 20, 21).

K rozštěpení Rakouska do dvou státních celků (jak se stalo v Německu) nedošlo, protože Rakousko se přihlásilo k principu neutrality. Dne 15. května 1955 byla pak podepsána Rakouská státní smlouva, vedoucí k odchodu okupačních jednotek z Rakouska (odchod ukončen 25. října 1955) a k získání státní suverenity.[1]

• Okupační zóny Německa