Veřejný pořádek

Dne 22. srpna 1969 byl pojem veřejný pořádek zneužit k vydání takzvaného pendrekového zákona (Zákonné opatření .. k upevnění a ochraně veřejného pořádku). Byl tím legalizován zásah komunistické policie na shromážděních protestujících proti okupaci Československa. V srpnu 1969 bylo vzato do vazby zhruba 2500 lidí.[3] Zákonné opatření také umožnilo propouštět protestující ze zaměstnání nebo studií a zastavit činnost dobrovolné organizace, případně ji rozpustit. Plné znění pendrekového zákona je k dispozici ve Wikizdrojích.[4]

V českém vnitrostátním právu se pojem „veřejný pořádek“ objevoval do roku 2013 převážně jen ve veřejnoprávních předpisech. Např. v § 5 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dříve v § 47 a 48 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), jsou obsaženy skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku. Jde kupř. o vzbuzení veřejného pohoršení, rušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství, neuposlechnutí výzvy úřední osoby apod. Vymezení veřejného pořádku ovšem nemusí vyplývat jen z právních předpisů, může být formulován i na základě mimoprávních, morálních a společenských norem, protože jejich dodržování je podle přesvědčení a zvyklostí převažující většiny lidí podmínkou klidného a spořádaného spolužití lidí na určitém místě. Jakkoli je pojem veřejného pořádku spojen s veřejným prostorem, narušen může být i tak, že např. k rušení nočního klidu dojde pronikáním hlasité hudby ze sousedního bytu.[5]

Ochrana veřejného pořádku patří v tomto ohledu mj. do samostatné působnosti obcí,[6] která ji může realizovat pomocí obecní policie[7] nebo na základě předchozí dohody i prostřednictvím Policie ČR.[8] Jde-li o narušení veřejného pořádku vyšší intenzity, reaguje na to již trestní zákoník, který mj. v ustanoveních § 352–360 obsahuje skutkové podstaty trestných činů narušujících soužití lidí (např. Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, Nebezpečné vyhrožování nebo Nebezpečné pronásledování) nebo jinak rušících veřejný pořádek (např. Výtržnictví nebo Opilství).

Od roku 2014 jej běžně používá i české soukromé právo. Odkazy na něj jsou obsaženy např. v § 1 odst. 2, § 19 odst. 2 nebo § 588 nového občanského zákoníku. Veřejný pořádek zde znamená překážku absolutní smluvní svobodě, zejména je jako výjimka z pravidla pouze relativní neúčinnosti stanoveno, že právní jednání, které narušuje veřejný pořádek, je neplatné absolutně a soud proto k této skutečnosti musí přihlédnout i bez návrhu. Veřejný pořádek, jehož původ lze vysledovat už ve francouzském zákoníku Code civil, je zde chápán jako jedna z podstatných náležitostí demokratického právního státu, leží na ni základy společenského řádu a jde tak o pravidla, na kterých je zapotřebí bezvýhradně trvat, nelze je tedy nechat jen na vůli soukromých osob. Zatímco dobré mravy mají morální základ a slouží k tomu, aby napravily zjevnou nerovnováhu mezi dvěma stranami, veřejný pořádek mezi nimi nehledá spravedlnost, ale spočívá ve společenské přijatelnosti určitého jednání.[9]

Velmi významné využití veřejného pořádku je ale v mezinárodním právu soukromém, kde obvykle platí, že pokud by mělo být ve věcech s cizím prvkem použito cizího právního řádu, nesmí tento odporovat vnitrostátním zásadám společenského a státního zřízení. Pokud by tomu tak bylo, např. v případě polygamie, díky výhradě veřejného pořádku se těmto zásadám odporující cizí právní řád neaplikuje. O rozporu s veřejným pořádkem rozhoduje soud.[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Veřejný pořádek na Wikimedia Commons