Vladislav Šír

Narodil se 24. března 1830 v Jičíně, jeho otcem byl známý středoškolský profesor a spisovatel František Šír. V mládí na něj měl vliv libuňský kněz Antonín Marek;[1] seznámil se rovněž s dalšími osobnostmi tehdejšího veřejného života, které během prázdnin zajížděly do Jičína.[2]

Hrob Vladislava Šíra na Olšanských hřbitovech v Praze

Vystudoval jičínské gymnázium a roku 1847 vstoupil na pražskou univerzitu, kde mu pomáhal Josef Jungmann. Během revoluce 1848 byl členem studentské legie a spolku Slavie. O dva roky později pomáhal ve všeobecné nemocnici během tyfové epidemie.[1]

Roku 1856 získal titul doktora lékařství, následujícího roku se stal magistrem porodnictví a o rok později doktorem chirurgie. Vrátil se do Jičína, kde zastával místo ranhojiče u krajského soudu a zprvu bezplatně, později za malý honorář pracoval v nemocnici. Pomáhal také doktoru Šlechtovi v lázních Sedmihorky. Po bitvě u Jičína (v prusko-rakouské válce 1866) obětavě ošetřoval raněné; sám se přitom nakazil a tak vážně onemocněl, že byl v ohrožení života.[1]

V Jičíně byl rovněž veřejně činný. Založil tam sokolskou jednotu, ochotnické divadlo a městskou spořitelnu a postavil se do jejich čela. Byl rovněž zvolen do obecního zastupitelstva a řadě spolků věnoval knihy.[1]

Jičínské podnebí nesvědčilo zdraví jeho dětí. Šír se proto s rodinou roku 1875 přestěhoval do Prahy. Roku 1877 byl zvolen do sboru obecních starších a o tři roky později do městské rady. Zabýval se tam hlavně zdravotními otázkami.[1]

Ve volném čase se věnoval přírodovědným studiím, zejména ornitologii. Shromáždil velkou sbírku vycpaných ptáků, ale také hmyzu, lastur, bylin, nerostů, zbraní a starožitností. Výsledky svého zkoumání uveřejňoval v odborných a populárních časopisech a knihách.[1]

Závěr života pro něj byl krušný. Zemřeli mu čtyři synové a dostal se do finanční tísně, která ho donutila prodat většinu majetku včetně sbírek a přijmout místo nižšího úředníka.[2] Trpěl rovněž chronickou nemocí.[3] Zemřel 24. dubna 1889 na onemocnění ledvin,[2] přežila ho manželka a jeden syn. Pohřben byl na Olšanech.[1]

Současníci ho oceňovali jako obětavého charakterního vlastence se zásluhami o rozvoj odborné literatury. Obdivovali také jeho houževnatost a vytrvalost, s níž bojoval s nepřízní osudu.[1] Jan Neruda v jeho nekrologu zmínil rčení: „Otec buditelem, syn budovatelem.“[3]

Šír přispíval řadou lékařských a přírodovědeckých článků do časopisů (Časopis českých lékařů, Hospodářské noviny, Krakonoš, Budečská zahrada, almanach Kytice). Roku 1880 uveřejnil v časopise Odborná pathologie a therapie článek Cizopasníci těla lidského.[1] Psal rovněž beletrii pro kalendáře a časopisy (Slavie, Zábavné listy apod.)

Knižně vyšly:

• Ptactvo užitečné, posud však pronásledované (1874)
• Motýlové a brouci škodliví lesu, louce, poli, sadu, rybníku, zahradě a domácnosti (1875–6)
• Tělo- a zdravověda pro vyšší třídy škol středních (1876)
• Škodlivé ptactvo (1878)
• Holubářství (1886), příručka pro chovatele holubů
• Králikářství (1887), příručka pro chovatele králíků
• Herbář (1889)
• Ptactvo české (1890), nejrozsáhlejší práce, vyšla posmrtně se státní subvencí[1]