Vladimir Ivanovič Ščerbakov

Narodil se v rodině inženýra. Střední školu vychodil v obci Mjakit v Magadanské oblasti na ruském Dálném východě. Roku 1961 vystudoval radiotechniku na Moskevském energetickém institutu, pracoval jako inženýr specializující se na oblast elektronických systémů a matematické lingvistiky a vedl výzkumnou laboratoř. Roku 1965 vystudoval v Moskvě filozofii na Univerzitě marxismu-leninismu. Od roku 1976 působil jako novinář v časopise Техника – молодёжи (Technika pro mládež) a pak se stal vedoucím redakce fantastiky v nakladatelství Молодая гвардия (Mladá garda).[2]

Debutoval v roce 1964 dvěma vědeckofantastickými povídkami Кратер (Kráter) a Возвращение Сухарева (Návrat Suchareva). Za svůj život napsal v žánru sci-fi kolem čtyřiceti povídek, několik novel a dva romány. Jeho díla se často vyznačují básnivostí, vybírá si pohádkové náměty nebo náměty ze starých bájí a dává jim nečekaný pseudovědecký výklad. Roku 1981 byl na doporučení Leonida Leonova přijat do Svazu sovětských spisovatelů.[1][2]

Koncem 80. let se přestal sci-fi věnovat. Byl fascinován studiem záhad v minulosti lidstva, zejména ztraceným kontinentem Atlantidou a Etrusky. Do Turkmenistánu umístil bájné město ze severské mytologie Ásgard, domov severských bohů Ásů, a dospěl k názoru, že bohové nebyli mimozemšťané, ale příslušníci dosud neznámé vyspělé civilizace. O záhadách zmizelých civilizací napsal celou řadu populárně-vědeckých knih.[2]

Od roku 1992 byl členem Svazu ruských spisovatelů, byl členem-korespondentem Mezinárodní akademie informatizace, roku 1998 se stal předsedou Moskevského, klubu záhad. Roku 2000 byl jedním z iniciátorů I. kongresu atlantologů Ruska. Na druhém kongresu roku 2003 získal čestný titul doktora atlantologie.[2]

Za své dílo obdržel Ščerbakov řadu ocenění:

• 1968: Cena mezinárodní soutěže mladých spisovatelů sci-fi ze socialistických zemí ve Varšavě za povídku Прямое доказательство (1968, Přímý důkaz).
• 1977: Čestný diplom a pamětní medaile Všesvazové literární soutěže Nikolaje Ostrovského za sbírku povídek Красные кони (1976, Rudí koně)
• 1984: Zvláštní cena z Mezinárodního filmového festivalu Ekofilm v Ostravě za scénář k dokumentárnímu filmu Невидимая жизнь леса (1982, Neviditelný život v lese)
• 1986: Vítěz ceny za nejlepší knihu o Moskvě a jejích obyvatelích za válečnou novelu Летучие зарницы (1985, Prchavé blesky)

Česky od autora vyšlo jen devět povídek:

• Alkův brouk (1968, Алькин жук), vyšlo v časopise Sedmička pionýrů, ročník 10, 1976/77, číslo 39, přeložil Miroslav Moravec, dále v revue Sovětská literatura 1986, číslo 6, přeložila Jiřina Tejkalová a pod názvem Míšův brouk v antologii Povídky ze Sedmičky, Mladá fronta, Praha 1993.
• Meteor (1976, Болид над озером), vyšlo v časopise Čtení 1977, číslo 8.
• Čtenář (1976, Читатель), vyšlo v antologii Výprodej kosmických snů, Lidové nakladatelství, Praha 1979, přeložil Ivo Král.
• Třetí poločas (1982, Третий тайм), vyšlo v časopise Čtení 1982, číslo 12.
• Modrý pokoj (1981, Голубая комната), vyšlo v časopise Čtení 1983, číslo 3.
• Čtyři stvoly čekanky (1982, Четыре стебля цикория), vyšlo v časopise Čtení 1983, číslo 9.
• Dovolená u moře (1982, Каникулы у моря), vyšlo v revue Sovětská literatura 1983, číslo 12, přeložila Viktória Slobodníková.
• Skotská pohádka (1976, Шотландская легенда), vyšlo v antologii Chlapík z pekla, Albatros, Praha 1986, přeložila Miroslava Genčiová.
• Návrat kosmonauta ((1966, Мы играли под твоим окном...), vyšlo v antologii Stíny minulosti, Albatros, Praha 1989, přeložila Jaroslava Bitzanová.