Vincenc Havel

Narodil se v rodině křtinského malíře pokojů Jaromíra Havla (* 15. ledna 1874) a jeho ženy Karoliny (* 22. ledna 1883), dcery dačického provazníka Leopolda Pelikána, a Marie, roz. Štěpánkové. Malířské řemeslo otce přimělo dát nadaného Vincence v 17 letech ke studiu Umělecko-průmyslové školy v Praze, kde pod vlivem profesorů Josefa Mařatky a Karla Štipla změnil svůj zájem o malířství ve studium oboru sochařství v l. 1923 - 1927. Po absolvování školy podnikl studijní cestu do Itálie. V sochařské umělecké tvorbě se zaměřil téměř výhradně na figurální realizmus. V začínající jeho tvorbě převažovaly oficiální i komorní portréty prezentované v různých plastikách, plaketách a bustách. Pro ztotožnění se s českým etnikem na Opavsku, kde působil již před válkou, užíval k signování svých děl českého ekvivalentu svého jména - Čeněk. Takto je např. signovaná bronzová plastika T. G. Masaryka na Slezské univerzitě v Opavě, busta Rudolfa Gudricha na jeho hrobě, pískovcový pomník padlým v 1.světové válce v Kylešovicích, busta generála Hanáka v Opavě. Za okupace byl nucen změnit pobyt a přerušit uměleckou činnost. Vedle funebrální plastiky pro brněnský hřbitov (houslisty J. Štěpánka, prof. V. Nappa, MUDr. V. Kubeše) se věnoval kresbě olejem i pastelem (rodinné portréty - ženu Marii, dcerku Věru), pohledy rodné obce Křtin.

busta Vladimíra Kubeše, hřbitov Brno-Královo Pole

Po skončení 2. světové války se vrátil do Opavy a od roku 1947 trvale žil až do své smrti v Hradci nad Moravicí. Obec svého posledního pozemského příbytku vykreslil uhlem, nedaleké Žimrovice olejem. Miloval hudbu, hrával na housle zejména skladby Beethovena, a proto jej také v historických místech hradeckého pobyt ztvárnil v nadživotní velikosti do mramoru. Umělecky modeloval i další hudební velikány: Ference Liszta, Petra Ebena, Bedřicha Smetanu. Vytvářel však plastiky i velkých postav národní a regionální kulturní historie, jako pomník a pamětní desku Františka Palackého pro Fulnek a Hodslavice, plaketu básníka Petra Bezruče pro Branecké železárny, pamětní desku Vincence Praska pro Milostovice, malíře Valentina Držkovice pro Hrabyni. Velmi oblíbeným Havlovým vyjadřovacím prostředkem byl námět ženy. Ženskou postavou představoval Jaro, Ráno, Myšlenku, Zemi, Tanečnici, Odpočinek (v Havířově), Rozmar a Ležící (v Ostravě), Torzo (v Hlučíně), Matku a Zrození nové Opavy (v Opavě).

Nad jeho tvorbou na společenskou objednávku však v současné době^[kdy?] stojíme^[kdo?] s rozpaky a zahrnujeme ji do tzv. socialistického realizmu. Mistrně zhotovoval pomníky dělnických vůdců - Gottwalda pro Opavu, Dědice, Nový Bohumín a Třinec, Zápotockého pro Novou huť v Ostravě, Cingra pro Brno, a také anonymních představitelů tzv. pracující třídy - Kopáče, Horníka, Úderníka či Kubánce. Vytvářel pomníky Osvobození (Bílovec) či Vítězství socialismu (dvojice sousoší před Slezským divadlem v Opavě, ale také sgrafitové výzdoby fasád obytných domů měst a obcí našeho regionu). Za "socialistickou výzdobu" Opavy obdržel v roce 1963 čestné uznání.

Byl činný ve spolku výtvarných umělců "Aleš" v Brně (1938 - 1945), Spolku umělců slezských v Opavě (od roku 1945), tvůrčí skupině "Bezruč" v Opavě (od roku 1963) a ve Svazu výtvarných umělců v Praze (od roku 1950). Uspořádal v letech 1941 - 1986 celkem 9 samostatných výstav a desítky výstav obeslal, také v Polsku a Rusku.

• Znovuzrozená Opava, Opava (také ZDE^{[nedostupný zdroj]})
• Bedřich Smetana, Krnov
• František Palacký, Fulnek (také ZDE)
• Matka, Opava
• Památník osvobození, Bílovec