Viktor Mussik

Narodil se v rodině úředníka Karla Mussika (1845–??) a jeho manželky Leopoldiny, rozené Hubertové (1872–??).[1] Otec byl podruhé ženat; s první manželkou Valburgou, rozenou Reichlovou, (1850–1890) měl tři syny (dva předčasně zemřeli) a dvě dcery.[3]

Viktor Mussik vystudoval reálku a začal studovat obchodní akademii. Studia přerušila 1. světová válka, do které musel narukovat a dostal se na ruskou italskou frontu. Na jaře 1918 byl na italské frontě raněn.[4]

V roce 1919, po skončení 1. světové války, dostudoval Viktor Mussik obchodní akademii v Praze a tři roky pracoval jako úředník. Byl aktivní sportovec, zejména byl poměrně úspěšný v boxu.[5][p 1]

Rudolf Friml a Viktor Mussik, Filipíny 1935

Od roku 1923 do roku 1939 intenzivně cestoval. Po roce 1923 již jeho cesty byly spolufinancovány českými periodiky, pro které psal z cest reportáže:[4][p 2]

• 1923 – Ještě jako pojišťovací úředník se vydal na jaře 1923 na cestu Balkánem do Istanbulu a Řecka. V polovině roku 1923 se vyjel se dvěma přáteli na první velkou cestu. Jak uvedl v knize Trampem od Nilu až k Jordánu, záměrem bylo poznat Indii. Jeho putování přes Balkán do Egypta a zemí Blízkého východu skončilo v Alexandrii, kde onemocněl a jeho přátelé pokračovali do Indie bez něj. Mussik sám pak navštívil např. Jeruzalém, Nazaret, Tel Aviv a Libanon. Z této cesty se vrátil v říjnu 1923.[p 3]
• 1924 – Jako zpravodaj Práva lidu navštívil Maroko, Tunisko a Alžírsko.
• 1925–1926 – Mussik se konečně vydal na cestu do Indie. Přes Istanbul, Kypr, Libanon, Sýrii a Irák přicestoval do Kalkaty. Navštívil Himaláje i jižní Indii a Ceylon (nyní Srí Lanka). V říjnu 1926 se vrátil do Prahy. Z cest psal především pro České slovo a Večerník Českého slova.
• 1927 – Mussik znovu navštívil Maroko a Alžírsko.
• 1928 – Do Moskvy přijel, aby zhlédnul Všesvazovou spartakiádu, která se konala 12.–24. srpna; o svých zážitcích psal pro Rudé právo.[6]
• 1929 – Jako reportér časopisů Venkov a Světozor odjel do rovníkové Afriky. Vycestoval v prosinci 1928, vrátil se po roce. Během této doby spatřil tyto země: Senegal, Gambie, Sierra Leone, Libérie, Côte d'Ivoire, Zlatonosné pobřeží (dnes Ghana), Belgické Kongo (dnes Demokratická republika Kongo), Jihoafrická unie (dnes Jihoafrická republika), Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe).
• 1931 – Jako reportér časopisů Venkov a Večer se vydal do Habeše (dnes Etiopie), kde byl mj. přijat císařem Haile Selassie I.. (Kniha Výlet do středověku vyšla až po návratu z asijské cesty, v roce 1935.)
• 1932–1935 – V únoru 1932 odjel Mussik do Šanghaje.[7] V Asii, kde pobyl tři roky, procestoval Mandžusko, Filipíny, Borneo, Singapur, Siam (dnes Thajsko) a Japonsko. Do Prahy se vrátil v červnu 1935. Lidové noviny kladně ocenily knihu Žlutí nastupují, kterou po této cestě vydal v roce 1936.[8]
• 1936 – Italský král Viktor Emanuel II. vyznamenal Viktora Mussika Rytířským řádem italské koruny.[9]
• 1937 – Pro deník České slovo a časopis A–Zet vycestoval na Blízký východ. Navštívil mj. dnešní Izrael, Egypt, Sýrii, Irák a Írán. Přes Baku a Charkov se vrátil vlakem do Československa.
• 1939 – Těsně před zánikem 2. republiky, v únoru 1939, putoval jako redaktor ČTK do Itálie, Tuniska a Libye.

Druhá světová válka ukončila Mussikovo cestování po mimoevropských destinacích. Opakovaně navštívil Německo, Itálii[10], v roce 1940 též Libyi[11] a v roce 1942 ještě Norsko. Cesta do Norska byla jeho posledním výjezdem.

Byl členem kulturní delegace, která v září 1940 na pozvání Josepha Goebbelse navštívila Německo a okupované Nizozemsko. Spolu s předními představiteli české kultury se zúčastnil ve skupině novinářů, mezi kterými byli významní kolaboranti Vladimír Krychtálek a Karel Lažnovský.[12][p 4]

V roce 1942 odešel z ČTK, aby se stal šéfredaktorem nového měsíčníku Lidé práce, který vycházel do roku 1945.[9] Jednalo se o měsíční přílohu agitačního týdeníku Český dělník, určeného Čechům totálně nasazeným na práci v Německu. Kolaborant Vladimír Krychtálek, který byl tehdejším šéfredaktorem Venkova tak byl jeho nadřízeným.

V roce 1945 byl Viktor Mussik jako novinář měsíčníku Lidé práce označen za kolaboranta a spolu s mnoha dalšími novináři vyloučen z Národního svazu novinářů. Podle tohoto rozhodnutí nebyl připuštěn k další novinářské činnosti.[13]

Jiřina Todorovová z Náprstkova muzea však upozorňuje, že žádný z jeho článků, knih či fotografií nenese stopy rasismu či antisemitismu.[4] Na druhou stranu již v knize Výlet do středověku se netajil se sympatiemi k italskému fašismu, když vznik druhé italsko-etiopské války označil jako „...mužné rozhodnutí Mussoliniho, učiniti konec všem tam klíčícím intrikám a přizpůsobiti Habeš k soužití ve svazku civilisovaných národů...“ a budoucnost Habeše viděl v její kolonizaci.[14] Stejně tak v roce 1940 při návštěvě Libye podporoval tehdy probíhající italskou kolonizaci země.[11]

Rozhodnutím o vyloučení z Národního svazu novinářů skončila Mussikova žurnalistická dráha, i když později bylo odvolací komisí rozhodnuto, že zákaz činnosti je dočasný, do 22. května 1948. Stejně tak bylo v roce 1948 zastaveno trestní stíhání proti Viktoru Mussikovi. Krátký čas pracoval jako recepční v pražském hotelu Ambassador. Opakovaně žádal o cestovní pas, ten mu však nebyl vydán. Zemřel po dlouhé nemoci v Praze.[4]

Viktor Mussik přispíval do mnoha deníků a časopisů, byl uváděn jako dopisovatel časopisu Venkov. Jeho fotografie a reportáže zveřejňoval např. týdeník Pestrý týden. V denících Národní politika a Národní listy se objevovaly jeho články o zahraničí, někdy ve stejném znění v obou denících.[15][16]

Knihy Viktora Mussika byly doprovázeny jeho vlastními fotografiemi, Trampem od Nilu až k Jordánu i kresbami.

• Trampem od Nilu až k Jordánu (ilustroval Viktor Mussik; Praha, Vortel a Rejman, 1924)
• Výlet do středověku (reportáž z Habeše; v Praze, Československá grafická Unie)[p 5]
• Žlutí nastupují (V Praze, Československá grafická Unie, 1936)

Sestra Viktora Mussika Jaroslav Fiedlerova věnovala pražskému Náprstkovu muzeu jeho etnografické sbírky a fotografie z cest. Přes 2 000 těchto fotografií je dostupných online na webových stránkách Národního muzea,[17] cestovatelův osobní archiv je uložen v Náprstkově muzeu.[18]

V roce 2013 vydalo Národní muzeum CD-rom s fotografiemi, s doprovodným textem Jiřiny Todorovové.[19]

• V. Mussik: Na sever, na západ a na jih od Šanghaje (reportáž s foto). Pestrý týden. 11. 9. 1937, s. 12–13. Dostupné online.
• V. Mussik: Singapur (reportáž s foto). Pestrý týden. 26. 2. 1938, s. 24. Dostupné online.
• V. Mussik: Malajsko - bohatá země, kterou se přehnala válka (reportáž s foto). Pestrý týden. 14. 2. 1942, s. 4–5. Dostupné online.
• Národní muzeum, e-sbírky: Fotografie novináře Viktora Mussika

• TODOROVOVÁ, Jiřina. Zapomenutý fotograf, novinář a cestovatel Viktor Mussik. In: Historická fotografie : sborník pro prezentaci historické fotografie ve fondech a sbírkách České republiky. Praha: Národní archiv, 2014. S. 48–59.