Viktor Janukovyč

Narodil se v dělnické rodině polského a běloruského původu. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, později přišel i o otce a vyrůstal s polskou babičkou.[4] V roce 1967 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za účast na loupeži,[5] po roce ho však propustili v rámci amnestie k 50. výročí VŘSR. V roce 1970 byl opět odsouzen, a sice na dva roky za těžké ublížení na zdraví. Server Idnes.cz napsal, že podle některých zdrojů to bylo za hrubé znásilnění.[2] Ve vězení se měl stát spolupracovníkem KGB, což mu mělo zajistit rychlejší propuštění i zahlazení obou odsouzení již v roce 1978.[6]

V 70. letech pracoval jako autoelektrikář. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na Doněcké státní technické univerzitě (dříve Doněcký polytechnický institut), v roce 2001 ukončil Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu, obor mezinárodní právo. Od roku 1996 do 21. listopadu 2002 byl gubernátorem Doněcké oblasti (gubernátor je zpravidla jmenován prezidentem Ukrajiny).[2]

Janukovyč je od roku 1972 ženatý, jeho manželka se jmenuje Ljudmila Olexandrivna. Manželé mají nyní již jen jednoho syna Olexandra (* 1973). Jeho firmy získávaly v době, kdy byl jeho otec prezidentem, mnoho státních zakázek a dostal se tak mezi 100 nejbohatších Ukrajinců.[6][7]

Mladší syn Viktor (1981–2015) se podle zpráv 20. března 2015 utopil v Bajkale, když auto, které řídil, se na ledě propadlo do jezera.[8]

Přestože byl Janukovyč obecně vnímán spíše jako „proruský“ kandidát, nebylo pro něj sbližování s Ruskem prioritou. Členství v NATO ale odmítal.[13] Jeho první prezidentská zahraniční cesta na začátku března 2010 vedla do Bruselu. Janukovyč hodlal spolupracovat s Evropskou unií, nakonec ale smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou v listopadu 2013 odmítl, což mezi částí obyvatel a parlamentní opozicí vyvolalo vlnu protestů. Demonstranti tvrdili, že budou protestovat do doby, než se něco nezmění a dokud Janukovyč neodstoupí, tak jako to bylo u Oranžové revoluce. Protesty šly až tak daleko, že Janukovyč povolal policejní složky na „protiteroristickou operaci“ proti ozbrojeným protestujícím. Při těchto střetech zemřelo okolo 80 lidí, z toho 13 policistů.[14]

Dne 21. února Janukovyč pod tlakem evropských států podepsal spolu se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize,[15] podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny předčasné prezidentské volby.[16] Zástupce prezidenta Ruské federace se pouze zúčastnil jednání, avšak dohodu nepodepsal. Následující den demonstranti v čele s aktivisty Pravého sektoru bez ohledu na dohodu prohlásili, že Janukovyč musí okamžitě odstoupit.^[zdroj?] Poté zaútočili na vládní čtvrť a násilně ji zabrali, včetně parlamentu. Janukovyč odjel z Kyjeva a prohlásil tyto události za státní převrat.[17] Tehdy k sobě svolal prezident Ruské federace Vladimir Putin šéfy ruských speciálních složek a lidi z ruského ministerstva obrany a pověřil je, aby ochránili život Viktora Janukovyče.[18] Janukovyč vzápětí uprchl podle Putinova líčení na svou vlastní žádost s ruskou pomocí na Krym a po několika dnech do Ruska.[19] Usadil se pak v Rostově na Donu.

Dne 22. února 2014 byl Janukovyč parlamentem (Verchovná rada) sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny.[1] Podle některých pozorovatelů a odborníků na státní právo se tak stalo v rozporu s ukrajinskou ústavou.[20][21] Způsob, jakým byl Janukovyč z úřadu prezidenta sesazen, neodpovídal článkům 108 a 111 tehdejší ukrajinské ústavy.[22] Právník Matthias Hartwig z Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu vyslovil názor, že vláda Ukrajiny vzniklá po sesazení Janukovyče nebyla právoplatně instalována.[23] Povinnosti prezidenta poté převzal nově zvolený předseda parlamentu Oleksandr Turčynov.[24]

24. ledna 2019 byl ukrajinským soudem odsouzen ke 13 letům vězení za trestný čin vlastizrady a napomáhání při vedení války proti Ukrajině.[25]

• 
  Janukovyčovi příznivci v Dněpropetrovsku na východě země
• 
  V. Janukovyč a Bronisław Komorowski
• 
  V. Janukovyč a americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová
• 
  Parlamentní volby na Ukrajině v roce 2012 vyhrála Strana regionů
• 
  Zleva: Dmitrij Medveděv a V. Janukovyč (2012)