Vasil Bykav

Narodil se 19. června 1924 ve vesnice Byčky Ušačského kraje Vitebské oblasti v rolnické rodině. V dětství se zabýval malířstvím. Vystudoval 8 tříd školy ve vesnice Kubliči, pak studoval sochařství ve Vitebském uměleckém učiliště (1939–1940), které opustil kvůli zrušení stipendia[2]. V červnu 1941 jako externista udělal zkoušky za 10 třídu.

V létě 1942 byl přivolán do armády, na podzim 1943 získal titul podporučíka. Během jedné vojenské operace byl zraněn v nohu a břicho, chybně byl zapsán jako zahynulý; události po zranění posloužily základem povídky Mrtvé to nebolí. Na začátku roku 1944 se nacházel ve špitálu. Účastnil se Jasko-kišiněvské operace a osvobození Rumunska. S armádou prošel Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko.

Po demobilizace žil v Grodně (od roku 1947) a působil jako malíř a editor oblastních novin "Grodněnskaja pravda". Od roku 1959 je členem Svazu spisovatelů SSSR.

Po napsání knihy Mrtvé to nebolí se stal prakticky disidentem, roku 1968 protestoval proti okupaci Československa a roku 1980 proti válce v Afghánistánu.

Od roku 1978 žil v Minsku. Byl zvolen jako poslanec Nejvyššího sovětu BSSR (1978–1989). Stal se dokonce hlavním zakladatelem a organizátorem Běloruského helsinského výboru a Běloruského národního frontu (1988). Dále se výrazně podílel na založení běloruského oddělení PEN klubu, byl jeho prezidentem. V roce 1988 byl namísto Zjanona Pazňaka členem Vládní vyšetřovací komise která se zabývala objasněním vražd v Kurapatech, při prezidentských volbách v Bělorusku v roce 1994 byl jeho zmocněnou osobou.

Od konce roku 1997 bydlel v zahraničí v politické emigraci. Na začátku odjel do Finska podle pozvání finského PEN klubu, žil v blízkosti Helsinek; pak přestěhoval se do Německa, poté i do Česka. Zajímavostí je, že hodně času trávil i v Praze, kde ho přijal i tehdejší prezident Václav Havel.

Vrátil se domů jen měsíc před svou smrtí. Mnohokrát vystupoval s ostrou kritikou režimu Alexandra Lukašenka.

Hrob V. Bykava na Východním hřbitově v Minsku

Zemřel 22. června 2003 na karcinom žaludku v onkologické nemocnici v Borovľanach pod Minskem[3]. Pohřeb byl pokažen politickými debatami už v kostele, kde probihal pohřební obřad; Alexandr Lukašenko se pohřbu neúčastnil. Rakev s tělem zesnulého spisovatele nesly několik kilometrů tisíce lidí.[4]

V roce 2014 v chatové osadě Ždanoviči-6 vedle Minska byla otevřena pobočka státního muzea historie běloruské literatury "Muzeum-chata V. Bykava". Avšak už v červnu 2015 bylo muzeum zavřeno na neurčitou dobu na generální opravu; někteří se domnívají, že to může mít politický podtext[5].

Ve své tvorbě se zabývá z většiny druhou světovou válkou, také věnuje pozornost problematice kolektivizace. V poslední době své tvorby psal o Bělorusku a jeho budoucnosti. Většinou psal v běloruštině, často pak je samostatně překládal do ruštiny.

Svá díla umisťuje na malý prostor do krátkého časového úseku, což mu minimalizuje počet hrdinů, u kterých se pak odehrává vnitřní drama v mezních situacích.