Víla

Slovanský výraz víla (původně vila, na Balkáně samovila) pochází od slova viliti - být posedlý, bláznivý. Podobně divoženka je odvozeno od divá žena, kde divá může znamenat bláznivá, ale taky může odkazovat na slovo diva nebo samodiva, což má indoevropský kořen (srov. keltské dive, divone, latinské divus, sanskrtské déva - ve významu nadpřirozená, božská). Označení rusalka zřejmě vzniklo buď od slova rusá (rusovlasá) nebo od slova rusa ve významu „řeka“.

Nejstarší známé zprávy o vílách u Slovanů pocházejí ze středověku. Už v 6. století psal Prokopius o uctívání „nymf“, jejich slovanské označení ale nezaznamenal. V Rusku jsou víly uváděny již v pramenech z 11. až 12. století (v souvislosti se zákazem jejich uctívání), z pozdějšího folklóru ale byly vytlačeny rusalkami. V Bulharsku o nich máme zprávy od 13. století, v Srbsku od 14. století. V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl v básni o Jětřichu Berúnském z 15. století.

Původ víry ve víly není zcela jasný; mohou být reliktem původních božstev, která byla uctívána, než vznikly dnes známé pohanské pantheony nebo až představou pozdější. Jiná teorie říká že v původním pojetí byly víly čarodějkami, jež až později získaly nadpřirozenou podstatu. Představa že víly jsou duše předčasně zemřelých dívek, zvláště těch, jež spáchaly sebevraždu či se utopily, je pozdní a vznikla nejspíše až pod křesťanským vlivem. Pak jsou podobné bludičkám.

S představou víl jako duší zemřelých souvisí i bytosti zvané navky nebo mavky známé hlavně na Ukrajině, jejichž jméno vychází z Staroruského výrazu „Nav´[Навь]“ jež označoval mrtvého. Ty vznikají z nepokřtěných dětí, jež utopily vlastní matky, mají podobu malých dětí či krásných polonahých dívek, které ubližují lidem. Pokud se nad nimi do sedmi let nikdo nesmiluje, promění se v rusalky. Podobné bytosti lze najít i v Bulharsku (navjak), Slovinsku (navje) a Polsku (látawec). V tradici po příchodu křesťanství se navíc po rusalkách nazývá sedmý týden po Velikonocích, „rusalný týden“ a slavnost „rusalje“, jež je obdobou Dušiček. V pohanské době však nejspíš mělo jít o oslavu plodnosti.

Především na Balkáně byly známy víly horské (vile planinkinje, samovile samogorske), které žily v jeskyních a uměly se měnit v hady. Za jejich obdobu lze považovat vládkyni jeskyní a dolů Runu (též zemná paní), známou v Čechách, ženu vládce podzemí Kovlada a královnu permoníků.

Taktéž na Balkáně byly známy víly vzdušné (samovile oblankinje). Ty se pohybovaly vzduchem a měly vliv na počasí, především na oblačnost a bouře, blesky byly jejich šípy. Rusové zase znali tři sestry větru Burju (bouři), Mjatel (metelici) a Vjugu (vánici). V Čechách zase Meluzínu či Větrnici což byla bytost v bílém rouše naříkající v komínech a na hrobech.

Dále jsou známy víly lesní, nazývané žínky, žijící ve stromech, popisované jako krásné průsvitné dívky v lehkých šatech se zlatými či rusými vlasy. Tyto vlasy byly zdrojem jejich síly. Uměly se měnit v různá zvířata například koně, vlka, sokola či labuť a vyznaly se v léčení a věštění. Také vyjížděly na lov na koni či jelenu nebo tančily v lese, a zpívaly. Zjevovaly se, když padala rosa nebo se tvořila duha.

Vodní víly jsou často označovány jako rusalky, obývají prameny, řeky a jezera a měly blízko k vodníkům. Jejich vlasy musí být vždy mokré, jinak rusalka zemře. Tato víla může rozčesáváním svých vlasů způsobit i povodeň.

Existují také víly zlé zvané judy nebo jezinky jež byly sice krásné a obývaly vodu či les, ale lidi topily a sváděly z cest. Na Slovensku bývají nazývané bosorky.

Divoženkami či divými ženami bývají nazývány ošklivé a neupravené víly, jež často kradly lidské děti a vyměňovaly je za svoje. Obývají lesy nebo jeskyně (pak jsou nazývány jeskyňky).

Specifickou skupinou víl jsou sudičky. Bývají zpravidla tři a zjevují se u novorozeněte, jemuž předpovídají osud nebo určují jeho vlastnosti. Vzorem pro sudičky byly řecké Moiry, ve starověkém Římě nazývané Parky, v germánské mytologii Norny.

Bytostmi, které s vílami rovněž souvisejí, jsou polednice a klekánice.

Z hlediska důsledků, které vztahy víl k lidem mohou mít, je lze rozdělit na:

Lidé dříve vílám přinášeli oběti, aby si je příznivě naklonili. Zejména u vodních pramenů jim nechávali koláče, polní plodiny a květy, a na stromy jim rozvěšovali pestré stužky.

Na Rusi se o letnicích slavila tzv. rusalija, rusalské svátky. Během nich se přinášely oběti rusalkám, které v té době byly velmi neklidné a nebezpečné - na březích vod jim býval obětován chléb, máslo a sýr, na stromy se věšely kusy látky a věnce, popřípadě se házely do vody. Před jejich mocí měly lidi ochránit některé byliny (máta, libeček, pelyněk). O těchto svátcích se také hrály rozpustilé rusalné hry, zpívaly se běsovské písně, hrálo se na housle, píšťaly a bubny a tančilo se. Tyto slavnosti jsou doloženy i na Balkáně v 11. století v tzv. Savině knize.

Jako víly jsou do české literatury také překládány bytosti, které se slovanskými vílami souvisí jen volně. Z angličtiny třeba pixie (ovšem i v angličtině se pixie a fairy často pletou) nebo některé druhy elfů.

Pixie jsou malé (menší než 30 centimetrů) a létají. Často mají motýlí nebo blanitá křídla. Rádi lidem provádí různé šprýmy, například jim kradou věci nebo je nechávají bloudit. Kontakt se železem je zraňuje, proto se před nimi jde železem bránit (ochranné vlastnosti podkovy mohou vycházet právě z toho, že je železná a proto chrání před vílami: ve středověku byly podkovy nejčastější forma železa ke které se vesničan mohl dostat).