Václav Butta

Narodil se v rodině lékaře MUDr. Richarda Butty (†1912[2]) a jeho manželky Františky, rozené Strnadové.[1]

Dne 18. února 1917 se v Praze oženil s Aloisií Meisslerovou (*1897).[3]

Václav Butta byl spolumajitelem významné velkoobchodní firmy Ing. Butta a Götzl (roku 1948 znárodněné pod názvem n.p. Technomat, od roku 1988 v likvidaci).[4] Kromě své sběratelské činnosti získal část uměleckořemeslné sbírky z rodinného majetku své ženy Aloisie, rozené Meisslerové. Již ve 30. letech se podílel na činnosti Společnosti sběratelů a přátel umění a na Sdružení přátel Moderní galerie. Jako člen Obchodní živnostenské komory a Kuratoria Uměleckoprůmyslového muzea věnoval v letech 1934 a 1947 UPM významnou sbírku skla.

Butta byl skutečným znalcem umění. Během své dovolené roku 1935 objevil na zámku v Zákupech dosud neznámou pozdně gotickou malbu Bernharda Strigela Ukřižování a upozornil na ni Antonína Matějčka[5] (nyní Národní galerie Praha[6]). Korespondoval si mj. s kunsthistorikem Kroměřížské obrazárny A. Breitenbacherem.[7]

V letech 1941–1948 byla nejcennější část jeho sbírky, čítající kolem 30 obrazů starého nizozemského a českého umění, deponována a vystavena v Národní galerii. Zbylou část sbírky, zejména soudobé umění a umělecké řemeslo, rodina přesunula do svého domu v Ratajích nad Sázavou, aby ji chránila před bombardováním. Od roku 1945 Butta usiloval získat pro sbírku zvláštní ochranu. Díky přímluvě Antonína Matějčka i vedení Národní galerie požívala sbírka poválečný status zvláštní památkové ochrany.[8] Část sbírky zůstala po roce 1948 v Buttově znárodněném podniku Technomat, než se mu po dvou desetiletích podařilo alespoň její část převést do Národní galerie. O zbylou část kolekce, kterou měla rodina ve své vile v Ratajích, přišla v procesu komunistického "omezování a zatlačování vykořisťovatelských tříd" v 50. letech.

V srpnu 1959 byl Václav Butta, tehdy již 71letý a zdravotně postižený po mozkové mrtvici, spolu se svou ženou Aloisií a dcerou Helenou obviněn, že ukrýval svůj movitý majetek před znárodněním a vyhýbal se zaplacení daně 436 600 Kč. Butta ani neměl z čeho tuto tzv. milionářskou daň zaplatit, protože jeho podnik byl znárodněn a jemu jako jediný majetek zbyla sbírka obrazů. Za jeho další provinění byly považovány prodejní a zápůjční smlouvy s různými institucemi. Souběžně s ním byl souzen i ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche, údajně za předražený nákup předmětů z Buttovy sbírky.[9] Butta byl obviněn z "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a spekulace" a odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně a propadnutí majetku. Jeho manželka dostala trest 3,5 roku a dcera 2,5 roku nepodmíněně. Zároveň dostal jednoroční nepodmíněný trest referent národního výboru Jan Vyčichlo, který údajně Buttu varoval před domovními prohlídkami, a pro tento zvláště společensky závažný zločin si trest odpykal v Jáchymovských uranových dolech.

Václav Butta strávil trest ve vězeňské nemocnici Ministerstva vnitra v Iľavě a roku 1963 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Když se v domácím prostředí částečně zotavil, již roku 1965 nabídl Národní galerii poslední zbylou sochu ze svých sbírek – sádrový originál autoportrétu Josefa Václava Myslbeka, deponovaný u jeho švagrové Jany Buttové.[10] V závěru života Butta ještě usiloval o převod části své sbírky, která byla znárodněna spolu s jeho firmou a zůstala v národním podniku Technomat. Jednalo se o kresby Zrzavého a Kremličky, obraz V. Špály a soubor grafických listů Maxe Švabinského (ty Národní galerie převzala s výjimkou portrétu T.G. Masaryka a E. Beneše).

Konfiskované obrazy z Buttovy sbírky byly převedeny do Národní galerie, předměty uměleckého řemesla, jako keramika, sklo a kovy jsou ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V restitučním řízení roku 1993 byla sbírka navrácena dědicům – dceři a vnukovi Václava Butty. Ti se zachovali velkoryse a část sbírky institucím věnovali nebo tam díla ponechali jako dlouhodobou zápůjčku.[11]

Těžištěm sbírky byla díla evropského malířství, zejména nizozemské školy 16. a 17. století (Lucas Gassel, Pieter Brueghel ml., Salomon van Ruysdael, Jan Fyt, Joos de Momper), dále Jan Kupecký nebo pozdně gotické české deskové malby. Poradcem při budování Buttovy sbírky 19. století a soudobých malířů byl Antonín Matějček, který který mu dedikoval i výbor svých textů a přednášek z let 1931–1947. Butta získal díla Augusta Piepenhagena (8 obrazů), Rudolfa von Alt nebo Adolfa Kosárka. Z moderních malířů měl kolekci osmi děl Jana Zrzavého (Přítelkyně, Antikrist, Dáma pod závojem, Vdova), 5 obrazů Otakara Kubína a dále díla Maxe Švabinského, Václava Špály, Rudolfa Kremličky nebo Emila Filly,[12] ze zahraničních díla Paula Signaca, Diaze, Bergereta.[8]

Nejcennějším dílem ve sbírce byl obraz Žně Jacopa Bassana, který po konfiskaci převzala Národní galerie a do své pracovny si ho zapůjčil Jaromír Neumann. Rámování děl starých mistrů Butta zadával pražské nebo vídeňské firmě Františka Kračka, který měl původně dílnu v Mnichově a později ve Vídni a rámoval pro Alte Pinakotek a Kunsthistorisches Museum.[10]

• Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948–1965, MUNI a P&B Publishing, Brno 2018, ISBN 978-80-7485-157-5
• Vít Vlnas a kol., Sobě ke cti, umění ke slávě: Čtyři století uměleckého sběratelství v českých zemích, Západočeská galerie v Plzni, B&P Publishing, 2019, ISBN 978-80-7485-197-1 (B&P), ISBN 978-80-88027-35-5 (ZPG)
• Marcela Rusinko, Státem vedené soudní procesy závěru padesátých let a soukromé umělecké sběratelství v komunistickém Československu: Jaroslav Borovička a Václav Butta. In: Bartlová, Milena. Co bylo Československo? Kulturní konstrukce státní identity. 1. vyd. Praha: UMPRUM, 2017. s. 226–235. ISBN 978-80-87989-23-4
• Marcela Chmelařová, Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948–1965, disertační práce, FF MUNI Brno 2016
• Jaroslav Anděl, Karel Miler, Vít Havránek, Naďa Řeháková, Sběratelé moderního umění I. 1900–1996, Národní galerie v Praze, 1996, ISBN 80-7035-102-0

• Informační systém abART: Václav Butta