Václav Špála

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice[1]13. května 1946, Praha[2][p 1]) byl český akademický malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění.

Václav Špála
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Narození24. srpna 1885
Žlunice
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. května 1946 (ve věku 60 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (1903)
Akademie výtvarných umění v Praze (1903–1909)
Povolánímalíř, ilustrátor, grafik a učitel
DětiJan Špála
PříbuzníMilada Špálová (švagrová)
Oceněnínárodní umělec (1945)
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Autoportrét (detail), 1918
Václav Špála na karikatuře Alfréda Justitze, asi 1925
Vila s ateliérem Václava Špály v Praze 6  Střešovicích

Život

Václav Špála se narodil ve Žlunicích u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály a matky Barbory, rozené Jandové[1]. Studoval školu uměleckého zámečnictví v Hradci Králové, v soukromé škole Ferdinanda Engelmüllera (1902), kurs ornamentální kresby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1903, Emanuel Krescenc Liška) a v letech 19031909 Akademii výtvarných umění (Vlaho Bukovac, Franz Thiele). Dostal pokyn odejít, neboť „pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům“.[zdroj?]

V letech 1909-1911 byl členem SVU Mánes. Roku 1911 vystoupil a byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců. Byl vojákem v první světové válce v letech 1915-1916. Od roku 1918 byl členem skupiny Tvrdošíjní, od roku 1925 byl dopisujícím členem vídeňského Hagenbundu. V letech 1921-1946 byl znovu členem SVU Mánes, v letech 1938-1939 byl předsedou. Jako teoretik a publicista přispíval články do časopisů a novin (Přítomnost, Rozpravy Aventina, Pokroková revue, České slovo, aj.). V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem.

Dne 19. listopadu 1918 se v Praze oženil s Johannou Rychlíkovou (1888—??).[3] Jejich syn Jan Špála (1920—1970) byl též malířem.[4] Malířství se věnovala i Špálova švagrová Milada Špálová.

Dílo

V počátcích své tvorby se nechal ovlivňovat především zahraničními umělci. Pod dojmem Munchovy výstavy v roce 1905 vznikla Skica venkovského děvčete (1907), obraz Baruše je inspirován Cézannem, Kvetoucí jabloň pak van Goghem. Následující léta bychom mohli označit za hledání osobitého stylu tvorby, v kresbách tuší si osvojoval umění fauvismu.

V roce 1911 v obraze Idyla (Dvě dívky při koupeli) poprvé použil typickou kombinaci dvou barev: navzájem se vyvažující teplé červené a studené modré, která se v jeho tvorbě objevuje až do roku 1923 (později v návratech ke starším dílům). Motiv lze hledat v jeho vzpomínkách z dětství, kdy ženy na venkově nosily červené spodničky a modré blůzy. V témže roce se v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto střetem silně ovlivněna.

  • Pod stromem (1911)
  • Koupání (1912) – samostatné rozpracování pravé části obrazu Pod stromem
  • Venkovanka (1912)
  • Tři pradleny (1913) – analytický kubismus, chladná kombinace červené a fialové
  • Duha II (Procitnutí) (1913) – nejabstraktnější
  • Píseň venkova (1914–1915)
  • Píseň jara (1915)

Vystavoval společně se skupinou Tvrdošíjní, patřil do Spolku výtvarných umělců Mánes.

Po roce 1923 začal hledat nové téma a maluje krajiny. Toto období Špálovy tvorby se nazývá zelené období (až do roku 1926).

  • Údolí Sázavy (1922)
  • Na Berounce u Srbska (1925)
  • Přístav v Marseille (1926)

Vrcholem jeho malování přírody je však tzv. modré období, kdy používal v mnoha odstínech jedinou barvu. Malování přírody – jak sám říkal – využíval k vyjádření sebe sama.

  • Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928)
  • Na Otavě (1929)
  • Na Otavě (1930)

Po roce 1930 se uchýlil k méně osobité, honosnější malbě kytic a zátiší.

Bibliografie (výběr)

  • Mikuláš Aleš, Lumír 41, 1912, s. 97-100
  • Poznámky o umění a přírodě, Volné směry 21, 1921-22, s. 137-140
  • Josef Čapek, Aventinum (Otakar Štorch-Marien) Praha 1924 (s K. Čapkem)
  • Ještě o vlivu umění, Volné směry 30, 1933-34, s. 64-65
  • Vzpomínka na Edvarda Muncha, Volné směry 35, 1938-40, s. 15-16
  • Něco o kresbě, Volné směry 38, 1942-44, s. 221-222

Galerie

Reference

  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených v Žlunicích , sign.190-3492, ukn 11148, str.50. Dostupné online.
  2. Václav Špála: foto náhrobní desky na Slavíně. www.mojezeme.cz [online]. [cit. 2017-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-07.
  3. Matrika oddaných, sv. Vojtěch, 1913-1921, snímek 178
  4. Galerie Kodl: Jan Špála

Poznámky

  1. Na náhrobní desce je uvedeno, že zemřel 13. května 1946. Literatura též někdy uvádí datum úmrtí 12. 5. 1946.

Související články

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1464-1465, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • BERGER, Tomáš. Václav Špála : mezi avantgardou a živobytím. Praha: Národní galerie, 2005. 274 s. ISBN 80-7035-299-X. (česky)
  • BURGET, Eduard; MUSIL, Roman. Václav Špála : soupis díla. Praha: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2002. 236 s. ISBN 80-238-9687-3.
  • DRURY, Richard. Václav Špála (1885–1946). Praha: České muzeum výtvarných umění v Praze, 2004. 83 s. (česky, anglicky)
  • KOTALÍK Jiří. Václav Špála. Praha: Odeon, 1972.
  • LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců : 1907–1917. Praha: Odeon, 1988. 540 s. (České dějiny; sv. 66). (česky)
  • Antonín Matějček, Václav Špála, Praha 1935, 1948

Externí odkazy

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Josef Gočár
19381939
Václav Špála
Nástupce:
Jaroslav Fragner

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.