Václav Ševčík (grafik)

Václav Ševčík se narodil v rodině fotografů Václava (1900-1971) a Františky (1903-1987) Ševčíkových, kteří v Prostějově vybudovali a provozovali velký fotoateliér, dodnes fungující a nesoucí jejich jméno. Otec Václav byl uznávaným fotografem a v řadě přednášek seznamoval své kolegy se svými teoretickými poznatky i praktickými zkušenostmi při používání umělého osvětlení v portrétní fotografii. Ve svém ateliéru zavedl nový, moderní způsob osvětlení využívající kombinace pohyblivých závěsných lamp a pojízdného stropního systému světel. Podílel se také na vzniku prostějovského fotografického učiliště.

Václav Ševčík mladší se, stejně jako jeho sourozenci Vratislav (1925-2011) a Vanda (1926-2016), vyučil fotografem, již od mládí ale projevoval i výrazné výtvarné nadání. Po roce studia na Pedagogické fakultě v Olomouci (1952-1953) se dostal do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, a to do Speciálního ateliéru užité grafiky, který vedl František Muzika. Po ukončení studií (1953-1958) zde ještě rok spolupracoval s profesorem Muzikou na jeho známé knize Krásné písmo, která jeho umělecké směřování silně ovlivnila. Písmo se stalo vedle fotografie dalším charakteristickým prvkem Ševčíkových grafických prací. Po studiích zakotvil natrvalo v Praze, ale nadále udržoval úzké kontakty s rodinou a rodným městem.

Kromě odborných podnětů a úkolů formovala Ševčíkův život silně též rodinná sokolská tradice (celá rodina byla aktivními sokoly) a aktivní zájem o společenské dění. Toto zaměření přivedlo Václava Ševčíka k tvorbě angažovaných plakátů a v 70. letech do kruhů českého politického disentu. I když Ševčík sám Chartu 77 nepodepsal, podílel se na vydávání a šíření samizdatů a ve svém domě na Hanspaulce pořádal bytové přednášky, výstavy a divadelní představení. K jejich aktivním účastníkům patřili např. Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Vlasta Chramostová i Václav Havel. Intenzitu těchto setkání na čas omezil zásah Státní bezpečnosti 11. března 1985[1]. Toho dne se u Ševčíků sešlo bezmála padesát osob, mezi jinými i mnoho známých disidentů, u příležitosti promítání dokumentárních filmů z roku 1968. Většina osob byla zadržena, někteří z účastníků byli následně propuštěni ze zaměstnání a sám Ševčík přišel na několik let o řadu pracovních příležitostí. Bytová setkání k různým politickým a kulturním tématům přesto pokračovala až do roku 2003; přednášel zde např. bohemista Alexandr Stich, literární vědec Jaroslav Med, filosof Ivan M. Havel, kunsthistorik Jiří Fajt a další.[2]

Od roku 1965 žije Václav Ševčík se Zuzanou Novákovou (nyní Ševčíkovou, sňatek 1978), dcerou estetika Mirko Nováka a vnučkou Maxe Švabinského. Vychoval syna Martina Kunu (* 1954, archeolog).[3]

Ševčíkův plakát k volbám roku 1990

Z raného období Ševčíkova díla vyniká řada jeho studentských kreseb, zejména krajin z českého prostředí. Během studia zpracoval technikou dřevorytu ilustrace k Ezopovým Bajkám o lišce a v rámci diplomové práce graficky ztvárnil barokní latinskou báseň Bakchus v Čechách od P. D. Bartoloniho da Empoli  z roku 1717. Na přelomu 50. a 60. let Václav Ševčík navázal užší spolupráci se svými spolužáky (Věra Faltová, Eva Průšková, Zdeněk Chotěnovský) v oblasti politického plakátu. Práce na dobově podmíněných tématech (zejména s protiválečnou tematikou) přivedla skupinu záhy ke společenské kritice a v roce 1962  k založení tvůrčí skupiny Plakát (nazývané někdy též Politický plakát; kromě zmíněných se jejím členem stal ještě Eduard Hájek).[i] V námětech plakátů této skupiny se začalo poukazovat na různé nešvary, fráze, pokrytectví a vypočítavost objevující se v administrativně a politicky řízené společnosti (např. Ševčíkovy plakáty Fráze!, Za kolik?, Melephon aj.). V roce 1964 měla skupina svou první výstavu v Československu a po ní následovalo několik výstav v zahraničí, kde tvorba skupiny zaznamenala značný ohlas.[5]

Společenská angažovanost vedla Václava Ševčíka v srpnu 1968 k tvorbě protiokupačních plakátů, z nichž ale většina nebyla vytištěna. Výjimku činily čtyři plakáty, které v nočních směnách tajně vytiskli zaměstnanci Polygrafie a Obchodní tiskárny Kolín ve svých dvou pražských budovách, v té době již obsazených sovětskými vojáky (plakáty Krvavá slza I-II, Za svobodu! a 50 let Československa). Zásahem vedení tiskáren byla tato spolupráce brzy ukončena, ale některé další návrhy odeslal Ševčík do zahraničí, kde se objevily např. v knize německého historika Otfrida Pustejovského.[6] Druhá domácí výstava (Angažovaný plakát) , jejíž vernisáž se uskutečnila 19. 4. 1969, měla velkou návštěvnost a značný ohlas doma i v zahraničí; po zásahu politických orgánů však musela být předčasně uzavřena a členové skupiny se ocitli na černé listině. Během normalizace vytvářel Václav Ševčík další politické plakáty, které ovšem už neměly naději na zveřejnění. Známým se stal – po dlouhé době teprve tiskem vydaný – plakát Svobodné volby v roce 1990.[7]

Kromě politických plakátů vytvořil Václav Ševčík i desítky dalších kulturních a divadelních plakátů a programů, obálek knih a jejich grafických úprav (např. Van Eyck od Jarmily Vackové).[iii] Po celý život se příležitostně věnoval i drobné knižní a příležitostné grafice. Vytvořil loga některým institucím (NFA = Národní filmový archiv) či událostem (Všesokolskému sletu 1994), některé propagační materiály pro senátorskou kampaň Petra Pitharta, exlibris mnoha členů rodiny a přátel a mnoho každoročně rozesílaných novoročenek zaměřených vždy k aktuálním tématům.[8]

Na památku nakladatele Václava Poláčka, jehož dům v ulici Na Babě odkoupil, převzal Ševčík značku Oficina Babensis a během několika desetiletí pod ní vlastním nákladem vydal řadu brožur i menších knih, převážně vzpomínek členů širší rodiny i vlastních, jakož i několik obsáhlejších svazků pramenů (např. popisný katalog díla Rudolfa Vejrycha, korespondenci Karla Vejrycha apod.). Za publikaci svých fotografií Konec války v Prostějově 1945 získal v roce 2005 Cenu města Prostějova.[9]