Urzon kanadský

Žije v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. V minulosti se urzoni v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání v USA.

Žijí především v jehličnatých i listnatých lesích.[2] Jsou ale velmi přizpůsobiví a lze je nalézt i v otevřené tundře nebo na pastvinách.

Urzon kanadský je jediný zástupce rodu urzon (Erethizon).[3] Urzoni patří spolu s rody Coendou, Echinoprocta a Sphiggurus (kuandové) do podčeledi Erethizontinae, která spolu s podčeledí tvoří čeleď Erethizontidae – urzonovití.[4]

čeleď Erethizontidae – urzonovití

• podčeleď Erethizontinae
  • rod Erethizon – urzon
    • druh Erethizon dorsatum – urzon kanadský

Přes podobný vzhled jsou urzoni jen málo příbuzní s dikobrazy.

Urzoni mají robustní postavu.[2] Tělo měří 645–680 mm, ocas je 145–300 mm dlouhý. Váží obvykle 3,5 – 7 kg, ale velcí samci mohou údajně dosáhnout váhy až 18 kg.[5] Svrchní část těla pokrývají duté ostré ostny asi 2 mm silné a až 75 mm dlouhé (tedy výrazně kratší než u dikobrazů). Je jich přibližně 30 000. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené.

Horní část těla je obvykle tmavě hnědá až do černa, jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na spodní části těla rostou tmavé tuhé chlupy bez ostnů. Krátký tlustý ocas ze svrchní strany kryjí ostny.[5] Na předních nohách mají čtyři prsty, na zadních a pět.[2] Ty jsou opatřené mohutnými zahnutými drápy, díky nimž - a také díky dlouhým silným palcům - šplhají po stromech. Chodidla jsou silná a holá.

Mají malou hlavu, menší uši a stejně jako ostatní příslušníci této čeledi celkem 20 zubů – jejich zubní vzorec je ${\displaystyle {1 \over 1}{0 \over 0}{1 \over 1}{3 \over 3}}$. Silné, ven směrované hlodáky jsou oranžově zbarvené.[2] Samice mají dva páry mléčných žláz.

Urzoni nejsou výhradně stromoví savci. V listnatých lesích se zdržují převážně ve větvích, oproti tomu v jehličnatých lesích více na zemi (především na jaře a v létě). V obou případech často šplhají do větví až 18 m vysoko, zde lezou pomalu, ale velmi jistě. Neskáčou z větve na větev.

Urzon v obranném postavení

Skrýše si budují v pařezech, v dutých stromech (až 6 m nad zemí), v jeskyních, v půdních rozsedlinách nebo si je vyhrabávají v zemi nebo ve sněhu.[5] Často používají i další dočasné úkryty. V doupěti bývá obvykle jen jedno zvíře, ale v zimě někdy sdílí vhodný úkryt více jedinců.

Říká se, že mají špatný zrak, ale dobře slyší a mají také výborný čich.[2] Jsou převážně noční zvířata, ale občas se živí i ve dne. V zimě neupadají do zimního spánku, ale denně vylézají hledat potravu; jen ve velkých mrazech zůstávají v doupěti. V zimě se vzdalují od doupěte v průměru jen 8 m (podle jiné studie 130 m), v létě 150 m (podle jiné 1200 m).[2] Během sledování v Catskill Mountains ve státě New York bylo zjištěno průměrné potravní teritorium jednoho jedince 64,9 ha v létě a 7,4 ha v zimě. Obvykle používají stále stejné cesty od doupat k místům, kde se krmí.

Ostny jako obrana

Ursoni se pohybují pomalu a působí neohrabaně.[2] Při nebezpečí utíkají nebo lezou na stromy, ale jsou-li zahnáni do úzkých, otočí se k útočníkovi zády, vztyčí ocasní ostny a začnou couvat. Pokud varování nezabere, zasáhnou útočníka ocasem.^[zdroj?] Ostny opatřené zpětnými háčky se snadno uvolní a zůstanou vězet v ráně. Díky zpětným háčkům se dostávají hlouběji do kůže útočníka, což může způsobit těžké hnisavé záněty. Většina šelem, jako rysové či vlci, si je tohoto nebezpečí vědoma, a proto se urzonovi raději vyhýbá.

Urzon v koruně stromu

Přesto ho některá zvířata loví: rys červený, rosomák a kuna rybářská jsou schopni urzona převrátit na záda a zaútočit na jeho nechráněné břicho.[2]

Urzon kanadský není podle posouzení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ohrožen a v červeném seznamu druhů je vyhodnocen jako málo dotčený druh.[6]

Od dávných dob používaly indiánské ženy urzoní ostny jako materiál na zdobení oděvů a dalších předmětů, zejména na výšivky. Po namočení je zplošťovaly a pak barvily. Této dekorační technice se říká quillování.

Tento druh je chován přibližně v 45 evropských zoo (stav červen 2019). Největší zastoupení má přitom v Německu, kde je k vidění takřka ve 20 zařízeních. V rámci Česka se pak jedná o čtyři zoo[7]:

• Zoo Brno
• Zoo Děčín
• Zoo Olomouc
• Zoo Praha

Historicky byl chován také v Zoo Hluboká, Zoo Jihlava a Zoo Plzeň. Na Slovensku je urzon kanadský chován v Zoo Košice.[7]

• 
  Hlava urzona
• 
  Urzoni na Aljašce
• 
  Spící urzon
• 
  Stopy urzona
• 
  Kůra ohryzaná urzonem
• 
  Urzon kanadský v děčínské zoo.