Tučňák snarský

Vyskytuje se na skupině ostrovů na jihu Jižního ostrova s názvem Snares. Je to tzv. endemit, ačkoliv bylo několik tučňáků hlášeno i na dalších okolních ostrovech (Campbellovy ostrovy, ostrov Macquarie, Chathamské ostrovy, Stewartův ostrov, Tasmánie). Šlo však pravděpodobně o toulající se jedince během mimohnízdního období.[2][3][4][5][6][7]

Obvykle dosahuje délky těla 47–60 cm (zdatní jedinci patrně až 73 cm) a hmotnosti 3–4 kg (případně až 5,2 kg), která kolísá asi o 1 kg během rozmnožování.[2][3][4][5][8][6][9]

Dospělí mají černomodrá záda a bíle až krémové břicho. Mají robustní oranžově zbarvený zobák a charakteristické žlutozlaté chocholy, které z vrchu lemují oči a na konci jsou vodorovně roztřepené. Od ostatních druhů z rodu Eudyptes je snadno rozeznatelný díky nápadnému bílému lemu po stranách kolem koutků zobáku.[4][7] Mláďata jsou na zádech tmavě hnědá s bílým bříškem, které se postupně zbarvuje do béžové. Dospívající pak mají záda našedlá. Během chovu jsou po celou dobu od dospělých rozeznatelní a to především nezbarvenými a kratšími chocholy.[4]

Tito tučňáci loví ve skupinách (15–30 tučňáků) a to především z 60–63 % drobné korýše (např. Nyctiphanes australis), z 19–20 % chobotnice (např. Moroteuthis ingens a Nototodarus sloanii) a rovněž asi z 18–20 % ryby (např. Paranotothenia magellanica, Leptonus norae).[4][5][8] Jindy byla v žaludcích samců nalezena výhradně rybí strava (z 90 %), což bylo pravděpodobně způsobenou chudou nabídkou.[6] V období rozmnožování se nevzdalují na více než 50 km od pobřeží.[4][5]

Samci jsou co se týče plavání a ponorů očividně schopnější a dokážou se pohybovat v hloubce až 120 metrů. Samice jsou oproti nim skromnější a potápějí se do hloubky obvykle nepřesahující 30 metrů (případně též 30–40 m[7]).[6]

Jsou to zpravidla monogamní ptáci. Hnízdí v koloniích od malých v počtu 10 párů až velkých o počtu 1 200–1 500 nebo 1 900 párů, v lese nebo na otevřené planině v nadmořské výšce asi do 70 metrů. Nevadí jim ani strmé skalnaté svahy obklopující ostrovy a celkem obratně po nich dokážou lézt.[7][8][9]

V srpnu samci zamíří do obvyklého hnízdiště. Týden budou hájit svá hnízdní teritoria (jen prostor okolo hnízda) a vyčkávat na příchod svých loňských nebo budoucích družek. Hnízda si staví v keřích nebo ve vysoké trávě a v tomto čase jej upravují. Hnízdem je zpravidla jen mělká díra v hlíně schovaná ve zmíněné vegetaci a „obohacená“ kamínky, listy, stonky nebo peřím. Na konci chovného cyklu jsou kvůli „aktivitě“ tučňáků hnízda těžko k rozeznání.[4][5][6][8]

Skupinka tučňáků snarských

Při přítomnosti družek samci svá teritoriální chování zmírní a věnují pozornost výhradně jim. Snaží se být nepřehlédnutelní a vydávají hluboké hrdelní tóny. Udržují vzpřímenou polohu s nataženou hlavou (zobákem) k obloze s níž kývají ze strany na stranu. Takto vyhledávají své loňské družky nebo vábí nezadané samice. Dohledané nebo čerstvě uzavřené páry se u společného hnízda oddávají pozdravům, což je charakterizováno společným ukláněním, troubením či třením se těly, hlavami nebo zobáky. Důkazem náklonnosti je i vzájemné probírání peří. Takovéto rituály se provádí pokaždé i když se jedná o pár, který spolu hnízdí více let. Teprve po tomto ceremoniálu jsou plně odhodláni k páření.[4][5][6][8]

Na začátku října snese samice dvě modrozelená vejce. První (např. 92 g) je podobně jako u ostatních druhů z rodu Eudyptes menší, nežli druhé (např. 120 g) snesené za 4–5 dní poté. Období rozmnožování začíná bezprostředně po snesení vajec, při inkubační době trvající 31–39 dní. Zprvu je pár pospolu a samec ochraňuje jinak bezmocnou samičku. Asi po 11 dnech se však odloučí, samec zabere její místo a samička se půjde nakrmit (střídají se asi po 10–12 dnech). Pozice si následně vyměňují i po vylíhnutí mláďat (jeden hlídá, druhy loví), ale po třech týdnech loví společně a tehdy se mláďata zdržují v tzv. školkách (o počtu až 30 kuřat). V nepřítomnosti rodičů se tímto chrání před predátory.[4][5][8][6] Zřídkakdy přežijí dvě mláďata od jednoho páru. Musely by být opravdu vhodné podmínky a tím spíš nadbytek potravy. Větší mládě to menší vyloženě odstrkuje a vztahuje pozornost na sebe. Nakrmeno pak bude především to mládě, které více žadoní.[4][5][8][6] Koncem ledna, asi po 75–80 dnech, mláďata definitivně přepeří a opustí spolu s rodiči kolonii. Již zcela samostatná se vykrmí a v květnu opět zamíří na břeh přepelichat. Dospělí ptáci po náročném období rozmnožování podniknou nejprve 4–6týdenní ozdravovací kúru. Při ní se dostatečně nakrmí, aby mohli obměnit své opotřebené peří také, obvykle v březnu nebo dubnu. Pohlavně dospělí jsou samice v pěti a samci až v šesti letech (někdy i později), ale takových let se dožije jen asi 50 % mláďat. Šťastnější jedinci se pak mohou dožít stáří 15–20 let.[4][5][6][7][8][10][11]

Tučňáci snarští skákající do vody. Největší nebezpečí na ně číhá v moři

Na moři se stávají kořistí velkých savců jako jsou tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) či novozélandští lachtani (Phocarctos hookeri a Arctocephalus forsteri). Tučňáci jsou loveni téměř vždy v době, kdy se pohybují ve vodě. Na souši je predátoři zřídkakdy dohoní a chytí do čelistí. Pokud tučňáka uloví, s kořistí se odeberou do ústraní a mrskají s ní o hladinu. Takto se zbavují nechtěného peří. Zanedlouho se nad predátorem objeví racci, kteří budou chtít ukrást alespoň kousek masa.[4][5][8]

Vejce a mláďata jsou loveny velkými mořskými dravými ptáky, konkrétně chaluhami nebo buřňáky (např. buřňákem obrovským). Na obranu tučňáci používají své silné zobáky.[4][5][8]