Tetřívek sazový

Tetřívek sazový (Dendragapus fuliginosus) a příbuzný tetřívek douglaskový (Dendragapus obscurus) byli počátkem 20. století považováni za dva odlišné druhy.[2] Nicméně po zbytek 20. století s nimi bylo nakládáno jako s jedním druhem.[2]

Na základě genetických výzkumů z počátku 21. století[3] však v roce 2006 došlo k vydělení tetřívka sazového do samostatného druhu. Vedle genů se oba druhy od sebe liší i zabarvením opeření, tokem, některými morfologickými znaky i chováním.[4]

Rozeznávají se následující 4 poddruhy, které se liší jemnými rozdíly v barvách ocasu:[5][6]

• D. f. sitkensis Swarth, 1921 – Aljaška a Britská Kolumbie;
• D. f. fuliginosus (Ridgway, 1873) – Yukon, severozápadní Kalifornie;
• D. f. sierrae Chapman, 1904 – od Washingtonu po severní Kalifornii, Nevada;
• D. f. howardi Dickey & Van Rossem, 1923 – střední Kalifornie.

Jedná se o přisedlého, poměrně velkého ptáka s tělem slepicovitého tvaru. Hlava je malá, zobák je tmavý a krátký, křídla jsou krátká a zakulacená. Ocas je dlouhý s šedým zakončením.[7][6] Tetřívci měří 41–51 cm, rozpětí křídel je 64–71 cm, váha dosahuje 1,1–1,3 kg.[7]

Opeření slepic je krypticky zabarvené, tzn. dobře splývá s okolním prostředím. Slepičí šat je hnědý, místy až žlutohnědý, a na spodní části těla je pokryt bílým kropením, zatímco ne hřbetu je kropení do tmava. Světlý krk kontrastuje s černými tvářemi. Juvenilní jedinci vypadají jako dospělé slepice.[7][6]

Šat kohoutů je ocelově modro-šedý bez výrazného kropení jako u slepic. Zvláště během jarních námluv vynikají kohoutí oranžové poušky (laloky nad okem) a žluto-oranžové vzdušné vaky po stranách krku, které se v době námluv značně nafouknou. Dlouhý, šedě zakončený ocas kohoutů je během námluv často roztahován, takže vynikne jeho vějířovitý tvar a šedý koncový lem.[7][6]

Oproti tetřívku douglaskovému má tetřívek sazový světlejší opeření, má o dvě ocasní pera méně (18 vs 20 u tetřívka douglaskového), vějířovitý ocas samců je při rozevření do šeda spíše než do černa a vzdušné vaky kohoutů při toku jsou sytě žluté, naproti tomu u tetřívka douglaskového jsou sytě červené. Zatímco tetřívci douglaskoví tokají hlavně při zemi nebo na nízko umístěných větvích, tetřívci sazoví tokají vysoko v korunách stromů.[2]

Habitat druhu tvoří stálezelené borovicové vlhké lesy až do nadmořské výšky 3600 m n. m. Převažujícími dřevinami v habitatu tetřívků jsou jedlovec Mertensův, smrk sitka a douglaska tisolistá.[10] Areál rozšíření sahá od jihovýchodní Aljašky až po severní Kalifornii v úzkém pásu podél západního pobřeží Severní Ameriky. Dále od pobřeží se nachází areál tetřívka douglaskového. Tetřívci sazoví jsou poměrně běžní na pobřežních ostrovech.[8][10]

Místy je velmi hojný. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 2 miliony kusů.[10]

K přirozeným predátorům druhu patří šelmy a draví ptáci. Hnízda tetřívků občas plení mj. veverka obecná.[10] V Kanadě[11] a na Aljašce se jedná o lovného ptáka, avšak ostatní americké státy lov tetřívků zakazují.[12] Druh však není příliš moc loven z důvodu špatné přístupnosti jeho habitatu (husté, často výše položené lesy).[11]

Druh aktuálně nic neohrožuje, pročež jej IUCN hodnotí jako málo dotčený.[10]