Tarbík egyptský

Tento tarbík žije v severní Africe v souvislém pruhu od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Tato oblast pak v na blízkém východě pokračuje na Arabský poloostrov (Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), přičemž zasahuje i do přilehlých částí Izraele, Jordánska, Sýrie a Iráku a Íránu. Kromě toho žije v oddělených oblastech v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu, Somálsku a Eritreji.

Ne plně potvrzené jsou zatím nálezy z jednotlivých míst v Senegalu a Mauritánii, kde však dříve zřejmě žil.[2]

Tarbík egyptský netvoří žádné podrody, i když se vzhledem, především barvou těla, liší podle oblastí, které obývá (jednotliví autoři sice považují některé populace za poddruhy, např. J. jaculus vocator v Izraeli; není to však všeobecně přijímáno).[2] Není zařazen mezi ohrožené druhy.[3]

Tarbík egyptský má tělo dlouhé 10–12 cm, ocas 15–25 cm a váží 43 až 75 g.[4] Je to nejmenší druh rodu Jaculus.[5] Má velmi dlouhé zadní nohy (4× delší než přední končetiny), jemnou šedožlutě až okrově zbarvenou srst a bělavé bříško.[4] V nose mu rostou chloupky, které slouží i k zadržování vodních par při výdechu. Dlouhý ocas, který používá k rovnováze a při běhu také jako kormidlo, má na konci štětečku bílých (světlých) černě ohraničených chlupů. Prsty nohou jsou osrstěné, což zvyšuje plochu chodidla a dovolí jim skákat po písku, aniž by se probořili. Uši a oči jsou velké.

Žije v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 1500 m.[4]

Pohybuje se jen po zadních nohách; přední používá jen k přidržování potravy a hrabání. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává v pevných půdách.[5] Ty se skládají z hnízda, které bývá 1,2 m pod zemí, a několika spirálovitě zatočených vstupních chodeb. Zde také přečkává ve stavu podobném zimnímu spánku vlhké a studené počasí, i když např. v Iráku byli zjištěni jedinci, kteří jsou aktivní celý rok. V létě si přes den ucpává vstupy do nory, aby si v nich udržel přijatelné mikroklima; v zimě je ponechává otevřené.

Tarbíci jsou celkem nenáročná zvířata vhodná k chovu ve větším pouštním teráriu o velikosti aspoň 1,2 × 0,8 m,[6] ve kterém by měl být dostatek vhodných úkrytů (jeskyněk z kamení nebo budek). Na dno je nejlepší vrstva písku. Teplota postačuje 23–26 °C – při ní jsou aktivní i ve dne, i když v přírodě při vyšších teplotách vylézají z nor až večer. Ke krmení je vhodná směs drobných semen, obilovin, které se doplňují o jemné seno, zelené části rostlin, zeleninu a ovoce, občas i hmyz. Je to spíše samotářské zvíře.

Přes relativní nenáročnost chovu není zatím toto atraktivní zvíře mezi chovateli příliš rozšířené.[7]

• Tarbík Blanfordův (Jaculus blanfordi) pocházející z Íránu, Pákistánu, Afghánistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu,
• Tarbík velký (Jaculus orientalis) žijící v Maroku, Alžírsku, Tunisu, Libyi, Egyptě a na jihu Izraele.