Třída Erzherzog Karl

Na počátku první dekády 20. století byl konstruktér Siegfried Popper pověřen vývojem nové třídy Rakousko-uherských bitevních lodí, které by se staly protiváhou italské třídy Regina Margherita. Mezi hlavními požadavky byla instalace sekundární výzbroje překonávající italský protějšek, přičemž silnější bylo i jejich pancéřování. Vzniklá plavidla představovala do té doby největší Rakousko-uherské válečné lodě. Svým výtlakem přesto za ostatními bitevními plavidly své doby zaostávala. Popper totiž jako vždy musel hledat kompromis vynucený nedostatkem financí.[1] Celkem byly objednány tři jednotky této třídy, pojmenované Erzherzog Karl, Erzherzog Ferdinand Max a Erzherzog Friedrich. Jejich stavba proběhla v letech 1902–1907 v loděnici Stabilimento Tecnico Triestino (STT) v Terstu.[1]

Jednotky třídy Erzherzog Karl:

Základní uspořádání třídy

Hlavní výzbroj představovaly čtyři 24cm kanóny Škoda L/40 K1 (licenční verze kanónů Krupp) umístěné ve dvoudělových věžích na přídi a na zádi. Proti 305mm kanónům italské třídy Regina Margherita byly slabší, na druhé straně jich byl dvojnásobný počet. Sekundární výzbroj představovalo dvanáct 19cm kanónů Škoda L42, z nichž čtyři byly umístěny v jednodělových věžích a osm v jednopatrové kasematě. Lehkou výzbroj tvořilo dvanáct 7cm kanónů Škoda L/45, čtyři rychlopalné 47mm kanóny Škoda L/44, dva rychlopalné 47mm kanóny Škoda L/33, čtyři 37mm kanóny Vickers a čtyři 8mm kulomety Schwarzlose. Plavidla dále nesla dva 450mm torpédomety.[2]

Trup byl rozdělen do 15 vodotěsných úseků. Pancéřování dodaly Vítkovické železárny. Hlavní pancéřový pás na bocích trupu měl sílu 50–210 mm a kasematy 170 mm. Hlavní dělové věže chránil 240mm pancíř, sekundární věže 150mm pancíř a velitelskou věž 220mm pancíř. Důležité vnitřní prostory chránila 55mm pancéřová paluba.[3]

Pohonný systém tvořily dva čtyřválcové trojčinné parní stroje o výkonu 13 530 hp. Páru jim dodávalo dvanáct kotlů Yarrow, rozdělených do tří kotelen. Parní stroje roztáčely dva trojlisté lodní šrouby o průměru 5 metrů. Nejvyšší rychlost dosahovala 20 uzlů. Neseno bylo 1565 tun uhlí. Dosah byl 4000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[3]

Erzherzog Karl

Za první světové války sloužila tato již ne zcela moderní plavidla především k ostřelování pozemních cílů. Všechny tři lodě se účastnily útoku na italské pobřeží, ke kterému došlo 24. května 1915, tedy den po vstupu Itálie do války. Ostřelovaly přístav Ancona.[4] V únoru 1918 byly všechny tři lodě odeslány z Puly na jih, aby se zapojily do potlačení vzpoury v Boce Kotorské.[5]

V červnu 1918 všechny tři jednotky vypluly ze základny v Boce Kotorské, aby se zapojily do plánovaného velkého nájezdu Rakousko-uherského námořnictva na spojeneckou blokádu Otrantského průlivu, která držela jejich lodě a především ponorky uzavřené v Jaderském moři. Operace byla zrušena po potopení bitevní lodě SMS Szent István italskými torpédovými čluny MAS.[6]

Po prohrané válce získala Erzherzog Ferdinand Max v rámci reparací Velká Británie, přičemž Erzherzog Karl a Erzherzog Friedrich připadly Francii. Zastralá plavidla jejich nový vlastníci nechali sešrotovat.[7]