Třída Radetzky

V květnu 1904 byl zadán vývoj nových rakousko-uherských bitevních lodí, které by se staly protiváhou italské třídy Regina Elena. Nový velitel námořnictva Rudolf Montecuccoli získal podporu pro stavbu plavidel výrazně větších, než byla předchozí třída Erzherzog Karl.[1] Konstruktér plavidel Siegfried Popper v roce 1904 navštívil loděnice ve Velké Británii a setkal se i s tamním konstruktérem bitevních lodí Williamem Whitem. Popper pro nová plavidla preferoval návrh se šesti 305mm kanóny umístěnými ve dvou dvoudělových a dvou jednodělových věžích. Mimo jiné přitom poukazoval na zkušenosti z bitvy u Cušimy, na základě kterých předpokládal, že budoucí souboje se budou odehrávat na větší vzdálenosti a větší počet těžkých kanónů v nich bude výhodou. To se potvrdilo nástupem nové generace bitevních lodí (tzv. dreadnoughtů). Námořnictvo mělo odlišný názor a v souladu s rozšířeným dobovým trendem zvolilo smíšenou výzbroj složenou těžkých 305mm kanónů, doplněných o osm lehčích 240mm kanónů. Kromě toho, že byly méně účinné, jejich nasazení v boji ztěžovalo zaměřování, neboť dopady granátů obou hlavních ráží šlo jen těžko odlišit.[2] Celkem byly objednány tři jednotky této třídy. Všechny postavila v letech 1907–1911 loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (STT) v Terstu.[1]

Jednotky třídy Radetzky:[1]

Základní uspořádání bitevní lodě Radetzky

Třída Radetzky představovala první rakousko-uherské bitevní lodě vyzbrojené 305mm kanóny.[1] Hlavní výzbroj tvořily čtyři 30,5cm kanóny Škoda L/45 ve dvoudělových věžích na přídi a zádi.[3] Po stranách hlavní nástavby doplňovalo osm 24cm kanónů Škoda L/45 umístěných ve čtyřech dvoudělových věžích na bocích trupu.[1] Dělostřelectvo sekundární ráže představovalo dvacet 10cm kanónů Škoda L/50, umístěných po jednom v kasematách na bocích trupu. Šestnáct jich bylo v dolní kasematě a čtyři o patro výše. Dále bylo neseno šest 7cm kanónů Škoda L/45, čtyři 47mm kanóny Škoda L33 a tři pevné 450mm torpédomety (jeden příďový a dva na bocíh).[2]

Všechnu dělostřeleckou výzbroj vyrobila Škoda Plzeň. Pancéřování dodala firma Vítkovické horní a hutní těžířstvo ze svého výrobního závodu Vítkovické železárny. Šlo o nový typ pancéřových desek, materiál označovaný jako KC, na kterém byly uplatněny metody Harveyův výrobní postup s technologií firmy Krupp, Essen.[4] Hlavní 100–230mm pancéřový pás chránil boky trupu mezi dělovými věžemi, muniční sklady a pohonný systém. Trup dále chránila protitorpédová obšívka. Hlavní dělové věže chránil pancíř o síle 250 mm a sekundární věže o síle 200 mm (jejich stropy měly sílu 60 a 50 mm). Pancéřování kasemat mělo sílu 120 mm, vělitelské věže 250 mm na stěnách a 100 mm na stropu, přičemž pancéřová paluba měla sílu 48 mm.[5]

Pohonný systém tvořilo dvanáct kotlů Yarrow (na uhlí či naftu), které dodávaly páru dvojici čtyřválcových trojčinných parních strojů o výkonu 19 800 hp, které roztáčely dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 20,5 uzlu.[5] Pomocné agregáty, parní turbíny typu Parsons, dodala První brněnská strojírna, Brno.[6] Neseno bylo 1350 t uhlí. Dosah byl 4000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[5]

Posádka bitevní lodě Radetzky

Zrinyi

Všechny tři lodě se účastnily první světové války. Dne 21. října 1914 se bitevní loď Radetzky přesunula z Puly do Boky Kotorské, aby se zapojila do ostřelování černohorských sil a francouzského dělostřelectva v okolí hory Lovćen.[7] Do Puly se vrátila 16. prosince 1914.[8]

Všechny tři lodě se účastnily útoku na italské pobřeží, ke kterému došlo, 24. května 1915, den po vstupu Itálie do války. Erzherzog Franz Ferdinand společně s hlavním svazem ostřeloval přístav Ancona, Zrinyi se dvěma torpédovkami ostřelovaly železnici u přístavu Senigalia a Radetzky se dvěma torpédovkami ostřelovaly železnici u města Potenza.[9]

Radetzky patřil mezi plavidla, na nichž v roce 1918 začala vzpoura v boce Kotorské. V době kapitulace jugoslávské posádky bitevních lodí Radetzky a Zrinyi vypluly z Puly, aby zabránili ukořistění plavidel Itálií. U Kaštela nedaleko Splitu se obě plavidla vzdala skupině amerických stíhačů ponorek. Následně byly zařazeny do amerického námořnictva jako USS Radetzky a USS Zrinyi, přičemž posádky pocházely z oněch stíhačů ponorek.[10] Později všechny tři jednotky třídy Radetzky připádly v rámci reparací Itálii, která je nechala sešrotovat.[10]