Svaz letců republiky Československé

Rozvoj československého letectví se po skončení první světové války vyznačoval řadou občanských aktivit.[1] Krátce po zformování Leteckého sboru vznikla jedna z nich – podpůrné sdružení „Kroužek československých pilotů“. [1] Tragická havárie (pád) letounu „Brandenburg“ (při zalétávání) na letišti v Chebu v listopadu 1918 si vyžádala život pilota Václava Antoše a způsobila těžké zranění četaře Francla.[2] Na následné schůzce pilotů, jenž se této „chebské akce“ zúčastnili, bylo rozhodnuto (dne 14. listopadu 1918) o vytvoření zájmového sdružení (a podpůrného spolku) s názvem „Kroužek československých pilotů“, jenž měl řešit otázky další existence letců a jejich rodin v případě leteckých havárií, končících úrazem, nebo i smrtí.[2] Počátkem roku 1919 uspořádal „Kroužek československých pilotů“ první valnou hromadu.[2] Na ní došlo ke změně názvu na „Svaz československých pilotů“.[2][1] O tři roky později (1922) navázal „Svaz československých pilotů“ spolupráci s Aeroklubem RČS tím, že se „Svaz československých pilotů“ stal členem Československého aeroklubu.[2][p 1] Význam „Svazu československých pilotů“ vzrůstal postupně ve 20. letech 20. století zejména tím, že se tato organizace (coby podpůrný fond) zabývala sociálním zabezpečením pozůstalých po obětech fatálních leteckých nehod.[1] O sedm let později na valné hromadě (dne 15. července 1929) byl název „Svaz československých pilotů“ změněn na „Svaz letců republiky Československé“ (zkratka SLRČS) a zároveň tímto dnem bylo umožněno, že se v této stavovské[3] organizaci mohou sdružovat nejen piloti (vojenští letci v činné službě i v záloze, letci civilní a to jak tovární, tak i dopravní a rovněž i sportovní), ale i ostatní letecký personál československé státní příslušnosti[2] (tj. prakticky všechny osoby spojené s československým letectvím).[3] Do 30. let 20. století tak vstupovala tato stavovská organizace s novým názvem „Svaz letců republiky Československé“ (zkratka SLRČS) a na konci 30. let 20. století byla i iniciátorem slavnostního „Slibu věrnosti“ Československé republice.[1] Tento slib byl v letech 1939 až 1945 prakticky naplněn odchodem vlastenecky smýšlejících letců do zahraničního odboje a jejich účastí v bojových misích prakticky na všech frontách druhé světové války.[1]

Příchod hitlerovských okupantů a nastolení protektorátu (po 15. březnu 1939) znamenalo nejen konec Československého letectva,[p 2] ale i konec Československých státních aerolinií, jakož i Československé letecké společnosti (ČSL).[2]

Svaz letců RČS existoval i v protektorátu a to až do konce roku 1940.[2] Jeho ilegální aktivity neušly pozornosti gestapa a následně byl v průběhu roku 1940 Svaz letců RČS likvidován cílenými zásahy německých represivních složek. V roce 1941 byl na základě příkazu nacistických úřadů spojen se stále ještě existujícím Českým aeroklubem (ten fungoval už jen jako „český“ a sice po odtržení slovenské části aeroklubu po vyhlášení Slovenského štátu).[2] Spojení Svazu letců RČS s Českým aeroklubem v roce 1941 znamenalo de iure zánik Svazu letců RČS, ale nakonec v témže roce (1941) zanikl i Český aeroklub.[2]

Po skončení druhé světové války došlo na podzim roku 1945 k dočasnému obnovení tohoto stavovského sdružení s důrazem na příslušníky vojenského letectva.[1] Dne 19. září 1945 se konalo v sále pražské Lucerny první společenské setkání letců po druhé světové válce a následně byl v průběhu října 1945 obnoven Svaz letců RČS na demokratických základech (ve smyslu stanov z roku 1937).[2]

Po „vítězném“ Únoru 1948 vznikl (z expertů vyškolených a instruovaných v Moskvě) ve Svazu letců tzv. „akční výbor“, který zakázal létání pilotů s podnikateli, továrníky a jinými „nepřáteli“ socialistického zřízení.[2] Tento zákaz létání byl uvolněn až v červnu 1948, ale jen u těch aeroklubů, kde nehrozilo nebezpečí zneužití leteckého provozu k „protistátním činům a akcím“.[2] Mnozí piloti a členové Svazu letců měli zákaz vstupu do prostorů letišť, ale Svaz letců přesto rozpuštěn nebyl a to i ve světle faktu, že se na scéně objevili noví, prokádrovaní činitelé, pozdější „Stalinovi a Gottwaldovi sokoli“.[2] V Úředním listě ze dne 21. července 1951 zveřejnil komunistický totalitní režim informaci o tom, že „Spolek Svaz letců RČS“ se sloučil se spolkem „Aeroklub RČS“, čímž zanikl.[2]

Období let 1948 až 1953 znamenalo pro mnoho československých letců a členů Svazu letců ČR (bez ohledu na jejich válečné letecké aktivity v řadách zahraničního odboje) vynucený odchod z armády,[1] vykonstruované soudní procesy s tresty smrti či mnohaletým odnětím svobody, které si museli odpykat (za neuvěřitelně krutých podmínek) v komunistických pracovních táborech.[2][1] Jen část válečných letců zmizela na svobodný Západ buď ilegálním odchodem z komunistického Československa nebo pomocí úletu letadel.[1] Z iniciativy právě těchto československých pilotů na Západě vznikl (jako výraz vzájemné solidarity) dne 18. února 1951 v Londýně „Svaz letců svobodného Československa“ („Free Czechoslovak Air Force Association“).[1]

Shromáždění vojenských letců v Měříně ve dnech 28. dubna 1968 až 30. dubna 1968 zvolilo celostátní výbor Svazu letců ČSSR, který začal intenzivně připravovat svůj sjezd k obnovení Svazu letců. Ten byl plánován na dny 14. září 1968 až 15. září 1968, ale události 21. srpna 1968 jeho realizaci už neumožnily.[2][1]

Po sametové revoluci se v pražském Paláci kultury ve dnech 30. března 1990[1] až 31. března 1990 konal obnovovací sjezd „Svazu letců ČSFR“.[2] Tento název přetrval až do roku 1993, kdy dnem 1. ledna 1993 došlo k rozdělení Československé republiky. „Svaz letců ČSFR“ byl následně 1. dubna 1993 rozdělen na „Svaz letců ČR“ a na „Zväz letcov SR“.[2] Valná hromada „Svazu letců svobodného Československa“ se konala v Londýně dne 17. února 1991.[1] Následovala první oficiální návštěva tehdejšího londýnského úřadujícího předsedy (později generála) Vladimíra Soukupa v Československu – ve Kbelích dne 24. června 1991. Dne 13. září 1991 byla na slavnostním shromážděním dovršena morální a politická rehabilitace československých zahraničních letců, spojená s jejich povyšováním do zasloužených hodností a to jak v Československu, tak i v zahraničí.[1]

Začátkem devadesátých let 20. století (cca v roce 1991) navázal Svaz letců spolupráci se „Sdružením československých zahraničních letců 1939–1945“ (v jehož čele stáli generálové Stanislav Hlučka, Alois Šiška a Jan Roman Irving), které bylo součástí Československá obce legionářské (ČsOL) až do roku 2000, kdy se osamostatnilo.[1] V prostorách Ministerstva obrany v Praze na Valech pořádá každoročně „Sdružení československých zahraničních letců 1939–1945“ od roku 1998 v symbolické spolupráci se „Svazem letců svobodného Československa“ slavnostní shromáždění u příležitosti významných výročí československých leteckých jednotek RAF ve druhé světové válce.[1]

Svaz letců ČR je nyní (rok 2020) stavovským, profesním, zájmovým a dobrovolným občanským sdružením letců s působností na území České republiky.[5] Organizace je členem „European Partnership of Air Forces Associations“.[5] Členy Svazu letců ČR jsou nejen čeští letci, ale i členové Sdružení československých zahraničních letců 1939–1945 jakož i členové Svazu letců svobodného Československa v Londýně.[5] Kolektivním členem je odborová organizace CZALPA.[5] Svaz letců ČR sdružuje nejen profesionální letce, ale i amatérské letce a ve svých klubech rovněž všechny příznivce letectví.[5]

Od počátku německé okupace Čech a Moravy (15. březen 1939) až do svého zániku v roce 1940 organizoval Svaz letců RČS (kromě svých legálních úkolů, jenž na něj kladla německá protektorátní správa) navíc ještě ilegální odchody československých letců (ale i bývalých československých vojáků jiných vojenských odborností)[3] za hranice protektorátu,[2] aby (v rámci zahraničního odboje) bojovali za svobodu a osvobození Československa.[3] Předválečný předseda Svazu letců RČS – sekretář (tajemník) Svazu letců RČS – kapitán v záloze Josef Malý dokonce v tehdejším protektorátním denním tisku zveřejnil inzerát.[6] V něm nabízel bývalým letcům řešení problému jejich dalšího zaměstnání.[6] Inzerát se ve veřejnosti setkal s nebývalou odezvou a kancelář Svazu letců RČS začali hromadně navštěvovat letci, někdy jich bylo i 120 za jediný den.[6] Díky koordinované nelegální činnosti Svazu letců RČS a domácího odboje (Obrana národa) opouštělo týdně protektorát 20 až 30 osob.[2] (Za celou dobu ilegální činnosti Svazu letců RČS se podařilo „přesunout do zahraničí“ více než 1200 letců.[3][6]) První cesty československých letců vedly na Západ do Francie, kde bylo k 1. lednu 1940 evidováno československé letectvo v počtu 584 mužů (účast v letecké bitvě o Francii od 10. května 1940 do 22. června 1940).[2] Po kapitulaci Francie (22. června 1940) se zájem československých letců soustředil na Velkou Británii, kde bylo koncem roku 1940 evidováno celkem 1287 československých důstojníků a příslušníků mužstva (velká většina letců se zúčastňovala leteckých bojů s nacistickou Luftwaffe).[2]

Pamětní deska v ulici Na Poříčí 1061/37 na Praze 1 na Novém Městě

Od roku 1928 sídlil ve třetím patře domu[p 3] v ulici Na Poříčí 1061/37 na Praze 1 na Novém Městě[6][1] Svaz letců republiky Československé,[3] jehož přítomnost připomíná dodnes (červen 2020) na levé straně vstupních dveří umístěná pamětní deska[3] s následujícím textem: V TOMTO DOMĚ BYLO OD ROKU 1929 SÍDLO / SVAZU LETCŮ RČS / PO OKUPACI ČESKOSLOVENSKA 15. BŘEZNA 1939 / BYLI Z TOHOTO MÍSTA ILEGÁLNĚ ODESÍLÁNÍ PŘÍSLUŠNÍCI / ČS. LETECTVA DO ZAHRANIČNÍHO ODBOJE, Z NICHŽ / 546 POLOŽILO ŽIVOTY ZA OBNOVENÍ A SVOBODU / NAŠEHO STÁTU. / ZA ÚČAST PŘI ORGANIZOVÁNÍ TÉTO AKCE BYLI / V LETECH 1942–1945 NACISTY POPRAVENI / TITO ČLENOVÉ VEDENÍ SVAZU LETCŮ RČS // KPT. LET. VLADIMÍR ČERNÝ / PPLK. LET. JOSEF HAMŠÍK / POR. LET. JOSEF ŽAMPACH // V DEN 80. VÝROČÍ ZALOŽENÍ 14.11.1998 VĚNOVAL / SVAZ LETCŮ ČESKÉ REPUBLIKY[7][1]

V období od března 1939 do května 1940 opustilo protektorát různými nelegálními cestami asi 1 270 československých letců (a zapojili se v zahraničí do boje proti nacismu), což byla více než polovina mírového stavu československého vojenského letectva.[8] Jednalo se o různé odbornosti: byli mezi nimi jak aktivní letci, tak i délesloužící piloti ale i (v menší míře) letci záložní.[8] Ilegálně působící část organizace Svazu letců tento „vývoz československých pilotů“ koordinovala ještě ve spolupráci a po dohodě se zástupci domácího vojenského odboje (Obrana národa).[8] Hlavními organizátory těchto odchodů byli členové vedení tehdejšího Svazu letců RČS:

• podplukovník[3] letectva Josef Hamšík (uveden na pamětní desce);[6]
• předseda Svazu letců RČS – štábní kapitán generálního štábu[3] (podplukovník generálního štábu) Vítězslav Rosík;[6][3]
• předválečný předseda Svazu letců RČS – sekretář – kapitán[3] v záloze Josef Malý;[6][3]
• předválečný tajemník Svazu letců, kapitán letectva v záloze Vladimír Černý (uveden na pamětní desce);[8][6][3]
• předseda sekce civilních pilotů – četař Rudolf Dalecký;[6][3]
• kapitán v záloze a pilot továrny Avia[3] Jan Popelák;[8][6]
• četař Jan Kupka;[6][3]
• radiotelegrafista ČSA poručík František Procházka;[3]
• advokát Dr. Josef Ettel;[3]
• tajemník Jednotného svazu soukromých zaměstnanců (za civilní piloty) Joachym Katzer;[3]
• poručík letectva Josef Žampach (uveden na pamětní desce)[7]
• a další.[8]

Za Obranu národa se „pašování letců za hranice“ Protektorátu Čechy a Morava (od 8. dubna 1939)[3] věnovali:

• major Jaroslav Hájíček;[8]
• štábní kapitán Kašpar[8]
• a praporčík Ladislav Vosyka.[8]

Svaz letců RČS spolupracoval (za účelem organizování sběru zpravodajských informací z leteckého prostředí[6]) již od dubna 1939[3] rovněž s některými dalšími (vysokými) představiteli ilegální organizace Obrana národa. Byli to zejména:

• generál Alois Vicherek,[6][3]
• plukovník Jaroslav Vedral,[6][3]
• major Jaroslav Hájíček[6][3]
• a další.[6][3]

Zprávy z Protektorátu Čechy a Morava, především ty, jenž se týkaly zbrojního průmyslu a pohybu německých jednotek, byly předávány pomocí rozsáhlé kurýrní sítě, vybudované zpravodajskou organizací pod vedením bývalého majitele továrny Avia Miloše Bondyho.[3] Na jaře roku 1940 ale gestapo tuto zpravodajskou síť zlikvidovalo.[6]

Pamětní deska na nádraží Praha–Vysočany věnovaná Rudolfu Daleckému[p 4]

Jedním z důvodů, proč Němci po obsazení Čech a Moravy ponechali Svaz letců RČR jako fungující organizaci byl fakt, že vedení SLRČS zprostředkovávalo (v rámci protektorátu) bývalým příslušníkům letectva nová zaměstnání.[3] Na druhé straně nutno dodat, že ilegální aktivity SLRČS nezůstaly gestapu dlouhou dobu utajeny.[3] Pozornost gestapa vzbudil už výše zmíněný inzerát kapitána Josefa Malého.[3] Němci na něj reagovali tím, že velmi záhy po publikování zakázali jeho další zveřejňování v protektorátním tisku.[3] K zatčení prvních převaděčů došlo v létě 1939, ale organizování nelegálních přechodů se paradoxně zintenzivnilo i tím, že byly nalezeny nové přechodové trasy.[3] Na fingované obchodní jednání byl do Londýna vyslán pilot továrny Avia, kapitán v záloze Jan Popelák.[3] Tomu se podařilo ve Velké Británii vyjednat lepší podmínky pro přijímání československých letců v Polsku.[3]

Intenzivní zásahy gestapa do personálních struktur Svazu letců RČS a domácího odboje započaly v únoru roku 1940 a pokračovaly v měsících následujících:[3]

• Dne 19. února 1940 byl v Budapešti zatčen bývalý majitel továrny Avia a tvůrce „letecké zpravodajské sítě“ Miloš Bondy;[3]
• dne 23. února 1940 byl zatčen vedoucí člen ilegálního výboru Svazu letců kapitán letectva Vladimír Černý (Za účast při organizování ilegálních odchodů a za další odbojovou činnost byl odsouzen k trestu smrti a popraven dne 8. dubna 1943 v Berlíně-Charlotenburgu.);[3]
• dne 20. března 1940 byl zatčen podplukovník letectva Josef Hamšík;[3][p 5]
• dne 30. března 1940 byl zatčen četař Rudolf Dalecký;[3][p 4]
• dne 4. dubna 1940 byl zatčen poručík letectva Josef Žampach (člen vedení Svazu letců RČS byl za účast při organizování ilegálních odchodů a za další odbojovou činnost nacisty popraven 8. dubna 1943 v Berlíně-Charlotenburgu);[3]
• dne 27. června 1940 byl zatčen Otakar Sviták, bývalý přednosta oddělení letectva na ministerstvu národní obrany (MNO);[3]
• dne 12. června 1941 byl zatčen četař Jan Kupka[3]
• a dne 19. ledna 1943 byl odsouzen a popraven tajemník Jednotného svazu soukromých zaměstnanců (za civilní piloty) Joachym Katzer. [3]

Ilegálnímu odchodu osob za hranice protektorátu napomáhali i někteří členové zpravodajsko-sabotážní skupiny Obrany národa (ON), která byla gestapem nazývána jako Tři králové:

• Na podplukovníka Josefa Mašína byla napojena asi dvacetičlenná skupina Obrany národa, která v letech 1939 až 1940 zajišťovala nelegální přechod československých letců přes hranice Protektorátu Čechy a Morava na Slovensko a do Maďarska.[10] (Jedním ze členů této ilegální organizace byl i tiskař, litograf a fotograf Josef Kafka.) Celá skupina byla roce 1940 rozkryta gestapem, její členové byli postupně pozatýkáni a většina z nich pak byla (po dlouhém věznění v nacistických káznicích) odsouzena za vlastizradu k trestu smrti a v roce 1943 popravena v Berlíně-Plötzenzee.[10]

• S podplukovníkem Josefem Balabánem spolupracoval[11] i bývalý příslušník československých legií na Rusi, za protektorátu učitel na obecné škole v Rohatci (u Hodonína na Moravě)[12] a člen Obrany národa (velitel úseku Rohatec)[11] František Šelepa (* 3. února 1883, Věrovany (okres Přerov) – 16. června 1943, Berlín-Plötzensee).[13] František Šelepa (krycí jméno „Franta Dlouhý“) byl jednou z hlavních osob ve skupině, která organizovala nelegální přechody lidí na Slovensko.[11] Šelepova skupina opatřovala převáděným osobám falešné propustky na Slovensko a zajišťovala (v případě potřeby) i jejich úkryt.[11] „Pašování osob“ se uskutečňovalo vlakem na Slovensko a Šelepova skupina jim zajišťovala i doprovod.[11] Začátkem roku 1940 skončila možnost převážet osoby vlakem (na Slovensku totiž kompetence vystavovat propustky přešla na policejní úřady) a bylo nutno osoby převádět pěšky.[11] František Šelepa se podílel v okolí Hodonína na formování a efektivním fungování několika převaděčských skupin (občané z Rohatce a Sudoměřic).[11] Byl zatčen gestapem dne 1. března 1940, vězněn nejprve v Uherském Hradišti, pak v Praze na Pankráci, v Drážďanech, Gollnowě a Berlíně.[11] Dne 20. listopadu 1942 byl odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě a napomáhání nepříteli (odbojová organizace Obrana národa); popraven byl dne 16. června 1943 gilotinou.[13]

• Štábní kapitán Václav Morávek osobně provázel dne 29. března 1940 z pražského hlavního nádraží (Wilsonovo, tenkrát Hauptbahnhof)[14] do Brna[15] i řádně maskovaného (a falešnými doklady coby úředníka pracujícího pro německou firmu vybaveného) odbojáře Jana Smudka, který z Brna pokračoval do Veselí nad Moravou a odtud pak (po krátké pauze) 4. dubna 1940 přes Slovensko a pěšky přes hranici s Maďarskem až do spřáteleného Bělehradu (sem se dostal 11. dubna 1940[14]),[16] odkud se s dalšími odbojáři dostal do Řecka, Turecka, Sýrie, Libanonu a dále lodí do jižní Francie.[17]

• Josef Kafka
• Václav Vlček
• Václav Cukr (1913–1989) – nadporučík letectva, příslušník 310., 43. a 253. perutě, tajemník Svazu letců RČS
• Vladimír Černý
• Josef Žampach