Stankovce

Stankovce (rusínsky Станковцы, maďarsky Sztankóc) jsou obec na Slovensku v okrese Trebišov. V období let 1964 až 1968 byly s obcí Kravany součástí obce Podhorany.

Stankovce
Obecní úřad

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice48°45′54″ s. š., 21°39′36″ v. d.
Nadmořská výška140 m n. m.
StátSlovensko Slovensko
KrajKošický
OkresTrebišov
Tradiční regionZemplín
Stankovce
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha4,41 km²
Počet obyvatel161 (31.12.2011[1])
Hustota zalidnění36,51 obyv./km²
Správa
Statusobec
StarostaIng. Ján Krucovčin [2]
Vznik1355 (první písemná zmínka)
E-mailstankovce@minet.sk
Adresa obecního úřaduHlavná 1,
076 61 Stankovce
Telefonní předvolba+421-56
PSČ076 61 (pošta Bačkov)
Označení vozidelTV
NUTS543781
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Polohopis

Stankovce leží v severozápadní části Východoslovenské nížiny, v nadmořské výšce kolem 140 m n. m. Leží na úpatí Slanských vrchů. Obcí protéká potok Viničkov. Západně od obce teče potok Rakovec a východně Polianský kanál.

Symboly obce

Podle heraldického rejstříku [3] obec tyto symboly přijala 4. května 2005. Ve znaku je tradiční zemědělský motiv podle otisku pečetidla z roku 1786 doplněný o symboliku ovocnářství.

Znak

V červeném štítě ze zlatého pažitu na listnatých stéblech vyrůstající tři velké zlaté bezosinaté klasy - bočně odkloněné - doprovázené dvěma stříbrnými jablky.

Vlajka

Vlajka má podobu čtyř podélných pruhů bílého, červeného, ​​žlutého a bílého v poměru 1:3:3:1. Vlajka má poměr stran 2 : 3 a ukončena je třemi cípy, t.j. dvěma zástřihy, sahajícími do třetiny jejího listu.

Dějiny

Podle Uličného [4] je první písemná zmínka o Stankovcích v listině Jágerské kapituly z roku 1355 o dělbě části statků panství Sečovce mezi příslušníky rodu Bokša. Dělba se vztahovala rovněž na vesnici Stankovce.

Název vesnice se v minulosti vyskytoval jako:

  • Stankolch (1359,1441)
  • Staňkoch (1355,1398)
  • Zthankowcz (1459)
  • Zthankocz (1499)
  • Ztankoc (1567,1582,1600)
  • Sztankócz (1796,1851)
  • Sztankocs (1715)
  • Stankócz, Stankowce (1773-1918)
  • Podhorany 1964 - 1968
  • Stankovce 1920 -

Jednalo se většinou o pomaďarštěné tvary původního slovenského názvu Stankovce, jehož kořen byl ve jménu Stanko. Blíže neznámý muž takového jména mohl být zemanským vlastníkem statku a zakladatelem vsi v 13. století, případně šoltysem ve vznikající vesnici v první polovině 14. století. Staňkovští sedláci (s výjimkou rychtáře) platili v roce 1441 daň králi 13,5 zlatého, hospodařili tedy na více než 13 a půl selských usedlostech. Později většina sedláků zchudla, nebo se odstěhovala. V roce 1567 byli zdaněni za tři statky, tři domácnosti byly chalupnické a tři usedlosti byly opuštěné. V roce 1582 byli sedláci zdaněni za dva statky. V roce 1600 měla ves dvanáct obydlených poddanských domů. Na přelomu 16. a 17. století byly Stankovce středně velkou vesnicí s poddanským obyvatelstvem.

Chudoba selských usedlostí v Stankovcích se zvětšovala i v 17. století. Současně se snižoval i počet obydlených poddanských domů. V roce 1610 byli zdaněni tehdejší sedláci i chalupníci dohromady za půl statku, v roce 1635 jen sedláci pouze za čtvrt statku (chalupníci tehdy už nebyli).

Podle Borovského[5] v 14. až 17. století byly Stankovce majetkovou součástí sečovského panství a ve vlastnictví jasenské, čopské větve rodu Bokša a od konce 16. století i Drugetovců, v 17. století Rákocziovců. V roce 1421 získává díly Ján Zeretvai. V roce 1450 se stávají vlastníky rodiny Lesznayovců a Csapyovců. V roce 1495 se objevuje Šimon Stankóczy, který v roce 1496 stál v čele vácské diecéze. V roce 1577 získává díly Martin Posgay a v roce 1584 Juraj Sztankózcy. Při soupisu v roce 1598 byli vlastníky pozemků vdova Losonczyová, Štefan Tussay, František a Žigmund Rákociové, Ján Sztankóczy a vdova Sztankóczyová. V roce 1629 zde získali nové pozemky Csapyovci, později baron a hrabě Barkóczy, baron Fischer, rodiny Máriássiovců, Szirmayovců, Soósovců, Molnárovců, Kéryovců a Bernáthovců. V 17. století v obci vypukla morová epidemie. Na přelomu 17.a 18. století byly Stankovce pravděpodobně malou vesnicí. V blízkosti Stankovců ležela kdysi Ádámtelke (alias Gyülvész-menší obec), která byla v roce 1457 pustinou Zomboriho Demjéna.

V roce 1715[6] se v soupisu poddaných připomíná 11 poddanských hlav rodin: Gregor Papco, Michal Širko, Ján Stanko, Kundrát Orosz, Alexander Prokop, Vasiľ Koscelansky, Michal Kaňuch, Ján Tordák, Juraj Sabadoš, Pavel Parihus, František Černý.

Podle Tereziánského urbáře z roku 1774 byli v obci tito poddaní: Michal Štefan, Michal Koscelanski, Michal Senko, Michal Haber, Štefan Papco, Michal Kuzma, Michal Širko, Ivan Papco, Timotej Rusnák, Vasiľ Sabolčák, Lukáš Kanda, Juraj Masič, Juraj Ňavoľáš, Fedor Brinda, Juraj Jančov, Ján Poľačok, Fedor Diak, Ján Trela, Michal Sabadoš, Vasiľ Popovič, Ján Dzbor, Juraj Hvasta, Vasiľ Rusnák, Fedor Tudival.

Podle lexikonu osad z roku 1773[7] to byla rusínská vesnice. I podle Korabinského lexikonu z roku 1786[8] to byla rusínská vesnice s řeckokatolický chrámem. Valyi ji v roce 1796[9] označil jako slovenskou a Fényés v roce 1851[10] jako rusínskou vesnici. Podle sčítání lidu v roce 1900 bylo v obci 97,8% obyvatel slovenské národnosti[11]

Vesnice byla zpočátku římskokatolická. Během reformace přešlo obyvatelstvo na protestantskou víru. Během protireformace v 17. století se vesnice z protestantské víry nevrátila zpět na římskokatolickou, ale konvertovala na řeckokatolickou. Šlo o obyvatele slovenského původu, ale částečně i rusínského přistěhovalého obyvatelstva ze severu. V roce 1831 se obyvatelé vesnice zúčastnili selského povstání, které vypuklo v Zemplíně. V roce 1896 se připomíná v obci škola patřící pod řeckokatolickou farnost, ale v roce 1900 již byla škola státní stejně jako v roce 1905.

V roce 1900 se uvádělo, že z 279 obyvatel obce bylo starších než 6 let 234 obyvatel, z toho číst a psát umělo 132 obyvatel. V roce 1910 z 263 obyvatel bylo starších než 6 let 221 obyvatel, přičemž číst a psát umělo 136 lidí.

Do příchodu válečné fronty v roce 1944 žilo v 64 domech celkem 269 obyvatel. Konala se zde i významná porada ilegálních pracovníků Staňkovské doliny na pomoc partyzánskému hnutí, proto němečtí fašisté neušetřili ani Stankovce a jako partyzánskou obec ji dne 1. prosince 1944 vypálili. Ze 64 obytných domů jich shořelo 60, celkem bylo vypáleno 94 stavení a obyvatelstvo bylo vyhnáno do hor. Obec byla 1. prosince 1944 osvobozena vojsky Sovětské armády.

Z 92% zničená obec byla po válce za pomoci státu znovu vybudovaná. Ve dvouletce a v akci K bylo vybudováno 60 nových obytných domov.

Církev

V roce 1805 byla v obci založena řeckokatolická farnost. V roce 1856 byl postaven řeckokatolický chrám, který byl během 2. světové války přestavěn, ikonostas se ale nedochoval, protože shořel při vypálení vesnice Němci. Přestavěný chrám (Cerkev) je zasvěcen Přesvaté Bohorodičce ochránkyni a byl dostavěn v roce 1955. Do staňkovské řeckokatolické farnosti patřili kromě obyvatel Stankovců i obyvatelé obcí Kravany a Višňov řeckokatolického vyznání.

Římští katolíci patřili pod katolický distrikt Parchovany, protestanti a židé pod distrikty v Sečovcích.

Řeckokatolický chrám

Podle matriky a obecní kroniky byly v obci tito kněží:

Přehled věřících v jednotlivých letech:

Rok sčítání Řím.kat.církev Řec.kat.církev Reformovaní Židé
1844 80 210 - 16
1851 98 277 2 24
1857 76 275 - 19
1877 72 181 - 10
1885 79 181 - 10
1900 97 175 - 7
1930 94 124 - 6
1991 92 79 - -

Politika

Starostové

Galerie
  • Tank uprostřed obce
  • Památník 2. světové války
  • Kříž u chrámu
  • Farní úřad

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stankovce (okres Trebišov) na slovenské Wikipedii.

  1. Štatistický úrad Slovenskej republiky Archivováno 21. 9. 2013 na Wayback Machine (ZIP 128,1 kB)
  2. Seznam zvolených starostů obcí, městských částí a primátorů měst ve volbách do orgánů samosprávy obcí [online]. Bratislava: Štatistický úrad Slovenskej republiky, rev. 2010–11–28. Ing. Ján Krucovčin je v seznamu. Dostupné online.
  3. Heraldický register SR VI. - str.132-133
  4. Ferdinand Uličný, Dejiny osídlenia Zemplínskej župy, Michalovce 2001
  5. Borovský Samuel: Magyarország vármegyéi és városai. Zemplén vármegye
  6. www.arcanum.hu. www.arcanum.hu [online]. [cit. 2014-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-23.
  7. Petrov A., Národopisná mapa Uher podle úředního lexikonu osad z roku 1773, Praha, 1924
  8. www.archive.org
  9. www.fszek.hu
  10. www.fszek.hu
  11. www.archive.org

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.